úterý 29. července 2008

strach a hnus v las vegas

rodičovského domu pomálu. než jdu večer do starého bytu (kolikrát ještě?), máma vypráví, jak kočky trpí. když dojdu, malej se schová, Pandora utíká, jen Takeši mruká. vzpomenu si co říkal Ji o malym na klíně před PC a usedám, Vašíček brousí pod stolem a hledá kudy, ale neví, nikdy mi na klíně nesedával.

už se moc neznáme, jsou zmatení a nevědí vůbec.

ráno to dorazí táta, dvěma cílenými dotazy. vzpomenu si na dva bílé psy minulého víkendu, co u mne postupně spali. na myšlenku, že možná jednou bude i pes. rozbrečím se, on se lekne a hladí mě po hlavě (poprvé od nemiminčích let?). než za sebou zavřu dveře, přihodí máma ještě poslední. možná si teď myslej, že je to celý jejich vina.

jasně mami, jestli uvažujou jako děti (jako já kdysi), tak určitě, seknu a jdu.

vylezu z metra, rytmus posledního valčíku a najednou je zase ten zvláštní den, den kdy jsem si oblékla krásné hnědé zavinovací šaty, důkladně uklidila v pracovním stole, aby pak byl večer, pojedem domů, do pelíšku, a půjdeme přes les, my šli podél plotu vozovny, kde jsme oslavovali svatbu a já slyšela, co ze mne leze.

zase jdeme mezi obilím proti obloze nicotní, les v zádech, brečíme a smějeme se, sedíme na schodech kostela a povídám ti o lvech, kupuješ si první cigarety a první alkohol po strašně dlouhé době. zase se držíme, voníš, zase je nám spolu hezky, kupujeme ty prokletý sandály mi s očima plnejma slz, co se jich musím zbavit, protože je nemůžu ani vidět! (zase je nám 20 a 22, kreslím ženské tělo do písku pláně a slibujeme si, miláčkové.) zase jsme netrpěliví už to mít za sebou a znovu mě vyprovázíš k taxi, poslední polibek,
konečná.

smutek čistej jak jeskynní jezero vytejká zpod slunečních brejlí, skučím parkem. je to tady a je to teď, je to doopravdy. a je to. na tohle jsem ty prázdniny potřebovala. sbírám sílu.


Žádné komentáře: