středa 30. července 2008

Čtení na dovolenou

Že odjíždím pryč, jedna pohádka pro Larse.


Krev není voda 22.7. 2008

L:

Lucie has pain in her stomach. She thinks it is just fish she ate yesterday. What she does not know is that it is her appendix that has burst. She has only hours to live if she goes untreated.

me:

Ale není na světě síla, která by zabránila Lucii užít si svatební den, na který se tolik těšila a připravovala půldruhého roku! Princesové šaty barvy smetanových růží přestřižené trávově zelenou stuhou jen tak tak zakrývají opuchlé bříško. Ještě Lucii načešou a namalují, jak si přála, úplně přirozené líčení (jako Marylin Monroe, ale přirozenější). Zlatá, průhledný lesk na rty (co se neomucká kvůli focení).

Bratr přiváží krabice s kyticemi, máma s babičkou se chytnou, která je pro kterou, na Lucii jdou mdloby. Bodrý prabratranec Marek sleduje Luciiny mdloby a řádně to rozmaže. Aniž si Lucie zcela uvědomuje, vrhá se na něj a tluče ho pompadourkou (odstín slonovina) do obličeje. Rodina se směje a odnáší Lucii jako kotě. Ještě by sis pomačkala šaty, hloupoučká.

Pocitová ryba v břiše prudce vyrazí a její hřbetní ploutev se Lucii zapíchne hlouběji do břicha. Vychází před dům, slunce a foťáky, zamrká. O obřadní síni Prahy 7 vždycky říkala, že vypadá jako krematorium a opravdu, svatebčané se mísí se smutečními hosty (poslední rozloučení skončilo s nepříjemným skluzem, ne, že by úřednice byly až tak necitlivé). Pro Lucii jsou stejně všichni šediví, jen tak tak se dobelhá před pultík.

Kecy. Kecy kecy, prstýnky. Poprvé Lucie pohlíží do očí svého vyvoleného, vidí v nich obdiv a starost Jsi v pořádku? Samozřejmě, Lucie se hrdě napřímí, jeden prst, druhý prstík, polibek. Gratulace (paní v kostýmku jí připomene včerejší makrelu), gratulace rodiny. Neví sama jak se dostala na svatební hostinu, kolem krku velkej ubrus místo servítku, Lucie konečně padá do snu.

Zdá se jí o Gándhím, zdá se jí velikém játrovém knedlíčku. Zvenčí ale leží bělostná nevěsta se smetanovou roušku na svatební tabuli a otravný prabratranec Milan (debil, v civilu primář Choceňské chirurgie) jí pomocí nejostřejšího nože, co v kuchyni měli, zachraňuje život. Než stačí frézie v Luciiných vlasech uvadnout, odplouvá bolavá makrela s játrovým knedlíčkem pryč, Lucie mává a usmívá se.

Taky si někdy zasloužíme šťastný konec!

1 komentář:

Glorin řekl(a)...

V Chocni jsem žil osmnáct let. Je tak malá, že bych na chirurgii určitě narazil :-) Ale jinak je to moc milé, že se ti to jméno tak líbilo.