celý čtvrtek myslím na jakuba a jeho tatínka v nemocnici. nespojím si to, ale když po týdnu (vyemancipovaném!) otevírám branku u našich a odemykám, bolí mě po nich celé mé nespravedlné čmoudské srdce.
doma výjimečně samotnej táta, povídáme (vzhledem k dvouhodinovém review bohužel nestihnu napsat zápisek ráno, když mám ještě čerstvé emo, i s post-reviewuální kocovinou ale raději o sem naházím, bych nezapomněla). povídáme docela dlouho a úplně přirozeně, o životě, o změnách, řeč jaká je jednou do roka, roka a půl. táta vypráví historku o setkání, chce očekovat fotky z děcáku. vytahujeme krabici, máma jí musela uspořádat relativně nedávno, protože tyhle fotky jsem pohromadě nikdy neviděla. z nějakého důvodu táta trpělivě čeká, když fotky vybaluju z obálčiček a pouzder, čeká než si je prohlídnu.
hned na první mladý táta s obrovskými vlasy: ač se nad nimi pohoršuje, velice mu seknou. na další opět vlasatec, v náručí čestvé mimino. sestra? ptá se táta. nene, sestra byla mnohem hezčí, to bude bratr. ob fotku dál vlasatého tátu obklopují mí sourozenci, šeredný skřítek v jeho náručí jsem tedy já. jdeme hlouběji.
v téhle krabici jsou za děti mí rodiče: táta v erárním děcákovém oblečku (vlněné kalhoty a bunda, v tom jsme chodili celej rok, na zimu nám dali eště takovej kabát). ze všech stejně oblečených tmavookých dětí, je táta nejhezčí. tátův otec: úzká tvář s jemnými rysy, světlé vlasy, v obličeji pranic řeckého (už v dětství mi fotky tátova otce připomínaly jiřího korna). táta jako chlapeček - spojující útlou stavbu obličeje s něžnýma očima mé babičky. táta ze všech dětí nejhezčí: jemné, klasické rysy, drobnost, kterou jsme po něm nikdo nezdědili. abych nezapomněla, vypadá jako pořádný darebák. o něco hloub fotky z řecka: exotické závěje sněhu, tátův táta se svými partyzánskými soudruhy dělají švandu. z obrázků vypadá válka jako hra (na vojáky). nechci se ptát a tak se nedopočítám, zda "blonďák" tátu vůbec viděl, jestli o něm věděl. zkouším si představit, jestli to bylo rychlé, nebo umíral dlouho po zpackaném zásahu. jestli maličkého partyzána pohřbili v horách, nebo snesli do vesnice k babičce.
fotky babičky, která umřela před několik lety (o druhé manželství, druhé a třetí dítě a mnoho vnoučat později), táta prohlíží nejkratší dobu, hned mi je vrací do ruky, abych je uklidila.
táta na střední škole, svlečený do půli těla odpaluje míček (jak odpaluješ míček a utíkáš dokola - jasně, baseball), jinde obklopen oplavkovanými krasavicemi, učili se plavat. první fotky s mámou, první fotky mámy (fotily se s holkama, na druhé straně je nepovědomým písmem napsaný vzkaz, vyjma oslovení a podpisu pro jistotu zaškrtaný). mladičkej táta v obleku - můj první obleček, k maturitě. když jsem přišel do prahy, měl jsem v legitimaci napsáno bezdomovec. svatba.
jak bych se asi cítila na svatbě, kde bych neměla jediného příbuzného? na fotce nejbližší rodiny nejmíň 30 lidí a máma s lokýnkama. rodiče jsou tak malí a útlí že vypadají jako panenky. i další máminy šaty poznávám, ty hedvábné mi ještě visí ve skříni, ale pro mé nárazníky mi nikdy neseděly tak jako jí. blonďatá vychrtlá máma počítám těsně před prvním otěhotněním. baculatější tmavovlasejší máma, louka plná kopretin a její hlava. bílé podkolenky. nahatá máma schovaná za tělem kytary - tyhle fotky by asi nechtěla ukazovat - říká táta a já se usmívám, protože jsme si je spolu prohlížely už dávno.
hlouběji. nafučená puberťačka, v kontextu měla ke svému zpruzenému obličeji o tisíc a jeden víc důvodů, než svého času já (výraz je ale stejný!). máma holčička ve školní lavici. první druhý třída a pohled tak zrazený, že se nám stáhne hrdlo. holčička - skřítek a konečně i bába: liščí výraz po ní koukám taky nikdo nezdědil, ve fotkách plynule mládne až k zaválečně šikmému kloboučku. a hele. pohlednice se fešákem salonního zjevu, bledé oči, světlé (zrzavé) vlasy, široká tvář, krvavě tmavá pusa. pozoruhodně podobný Sta. na zadní straně poděkování za krásný rok 42 Jindřich Z. a jsme s tátou doma. prohlížíme si nehodného mámina otce, mi přijde slizký, ale možná nejsem objektivní : ) jo, odtud tedy máme ty oblé lícní kosti. a ještě fotka ze křtin, zkoumáme tvář čtyřdenního děcka a táta konstatuje, koukej, jak si je podobná.
v další obálce bába zestárne o 20 let. na posledních fotkách je vetchá, babička. taky nás to čeká. umřela když mě máma čekala. (jindřich z. zemřel dávno před ní.) vrátíme fotky do krabice krabici do skříně. utíkám (kdyby mě zastihla máma, nedokázala bych pro ten večer pupeční šňůru přetrhnout. a domů si nesu (jablko, mandarinku a rajče) úžasný pocit. upřímně mě baví prohlížet si staré fotky na návštěvách. občas tomu někdo nemůže uvěřit. prohlížení osobní historie je ale o několik levelů výš.
jakoby mi někdo srozumitelně vysvětlil matematický příklad a já ho pochopila.
doma výjimečně samotnej táta, povídáme (vzhledem k dvouhodinovém review bohužel nestihnu napsat zápisek ráno, když mám ještě čerstvé emo, i s post-reviewuální kocovinou ale raději o sem naházím, bych nezapomněla). povídáme docela dlouho a úplně přirozeně, o životě, o změnách, řeč jaká je jednou do roka, roka a půl. táta vypráví historku o setkání, chce očekovat fotky z děcáku. vytahujeme krabici, máma jí musela uspořádat relativně nedávno, protože tyhle fotky jsem pohromadě nikdy neviděla. z nějakého důvodu táta trpělivě čeká, když fotky vybaluju z obálčiček a pouzder, čeká než si je prohlídnu.
hned na první mladý táta s obrovskými vlasy: ač se nad nimi pohoršuje, velice mu seknou. na další opět vlasatec, v náručí čestvé mimino. sestra? ptá se táta. nene, sestra byla mnohem hezčí, to bude bratr. ob fotku dál vlasatého tátu obklopují mí sourozenci, šeredný skřítek v jeho náručí jsem tedy já. jdeme hlouběji.
v téhle krabici jsou za děti mí rodiče: táta v erárním děcákovém oblečku (vlněné kalhoty a bunda, v tom jsme chodili celej rok, na zimu nám dali eště takovej kabát). ze všech stejně oblečených tmavookých dětí, je táta nejhezčí. tátův otec: úzká tvář s jemnými rysy, světlé vlasy, v obličeji pranic řeckého (už v dětství mi fotky tátova otce připomínaly jiřího korna). táta jako chlapeček - spojující útlou stavbu obličeje s něžnýma očima mé babičky. táta ze všech dětí nejhezčí: jemné, klasické rysy, drobnost, kterou jsme po něm nikdo nezdědili. abych nezapomněla, vypadá jako pořádný darebák. o něco hloub fotky z řecka: exotické závěje sněhu, tátův táta se svými partyzánskými soudruhy dělají švandu. z obrázků vypadá válka jako hra (na vojáky). nechci se ptát a tak se nedopočítám, zda "blonďák" tátu vůbec viděl, jestli o něm věděl. zkouším si představit, jestli to bylo rychlé, nebo umíral dlouho po zpackaném zásahu. jestli maličkého partyzána pohřbili v horách, nebo snesli do vesnice k babičce.
fotky babičky, která umřela před několik lety (o druhé manželství, druhé a třetí dítě a mnoho vnoučat později), táta prohlíží nejkratší dobu, hned mi je vrací do ruky, abych je uklidila.
táta na střední škole, svlečený do půli těla odpaluje míček (jak odpaluješ míček a utíkáš dokola - jasně, baseball), jinde obklopen oplavkovanými krasavicemi, učili se plavat. první fotky s mámou, první fotky mámy (fotily se s holkama, na druhé straně je nepovědomým písmem napsaný vzkaz, vyjma oslovení a podpisu pro jistotu zaškrtaný). mladičkej táta v obleku - můj první obleček, k maturitě. když jsem přišel do prahy, měl jsem v legitimaci napsáno bezdomovec. svatba.
jak bych se asi cítila na svatbě, kde bych neměla jediného příbuzného? na fotce nejbližší rodiny nejmíň 30 lidí a máma s lokýnkama. rodiče jsou tak malí a útlí že vypadají jako panenky. i další máminy šaty poznávám, ty hedvábné mi ještě visí ve skříni, ale pro mé nárazníky mi nikdy neseděly tak jako jí. blonďatá vychrtlá máma počítám těsně před prvním otěhotněním. baculatější tmavovlasejší máma, louka plná kopretin a její hlava. bílé podkolenky. nahatá máma schovaná za tělem kytary - tyhle fotky by asi nechtěla ukazovat - říká táta a já se usmívám, protože jsme si je spolu prohlížely už dávno.
hlouběji. nafučená puberťačka, v kontextu měla ke svému zpruzenému obličeji o tisíc a jeden víc důvodů, než svého času já (výraz je ale stejný!). máma holčička ve školní lavici. první druhý třída a pohled tak zrazený, že se nám stáhne hrdlo. holčička - skřítek a konečně i bába: liščí výraz po ní koukám taky nikdo nezdědil, ve fotkách plynule mládne až k zaválečně šikmému kloboučku. a hele. pohlednice se fešákem salonního zjevu, bledé oči, světlé (zrzavé) vlasy, široká tvář, krvavě tmavá pusa. pozoruhodně podobný Sta. na zadní straně poděkování za krásný rok 42 Jindřich Z. a jsme s tátou doma. prohlížíme si nehodného mámina otce, mi přijde slizký, ale možná nejsem objektivní : ) jo, odtud tedy máme ty oblé lícní kosti. a ještě fotka ze křtin, zkoumáme tvář čtyřdenního děcka a táta konstatuje, koukej, jak si je podobná.
v další obálce bába zestárne o 20 let. na posledních fotkách je vetchá, babička. taky nás to čeká. umřela když mě máma čekala. (jindřich z. zemřel dávno před ní.) vrátíme fotky do krabice krabici do skříně. utíkám (kdyby mě zastihla máma, nedokázala bych pro ten večer pupeční šňůru přetrhnout. a domů si nesu (jablko, mandarinku a rajče) úžasný pocit. upřímně mě baví prohlížet si staré fotky na návštěvách. občas tomu někdo nemůže uvěřit. prohlížení osobní historie je ale o několik levelů výš.
jakoby mi někdo srozumitelně vysvětlil matematický příklad a já ho pochopila.
