And to do what I want / And to do what I please

březen: měsíc krutosti. březen: měsíc něhy.

bubnování kulminuje.

čtvrtečně milostný večer ve zlatých těhotenských šatech, sushi jako přitakání životu, v růžovém víně (první větší dávka alkoholu po týdnech), růžové skutečnosti. teď se as nějaký čas zas pořádně nepotkáme, ale máme z čeho (...).

v pátek uvolněně indický oběd (možná to nebylo vidět, ale udělal jsi mi obrovskou! radost). příjemná, i když tak krátká chvíle se Sestřičkou (dneska se chci nechat přemlouvat, nepříjemně by mě překvapilo, když by mi žádná sms nepřišla). jedu domů s pocitem že osud je francouzský řemeslník v oboru dortů: ještě ten s oříšky a marcipánem, poprosím.


v neděli na rodinné oslavě ani moc nemluvím. utahaná ani ne tak z růžového šampaňského k snídani, jako spíš z páteční podivuhodné noci, (stále ještě) maličko nejistá. ale dotýkám se, letmo, tu širokých zas mého bratra, tu máminy ruky, chovám si jak cent těžkého kluka, éterickou holčičku. since 1980, dneska je to 28 let co jsem s nimi.

so, teď už musím zpátky do kuchyně, k obrázku. začala jsem po zvyku spícíma očima, ale skončila (pic mini-me) probuzená, v joga-sedu. půjdu to dodělat. 30. březen, kdyby to někoho zajímalo, má barvu pařížské modři. nevím přesně, co mě zítra čeká a jaké budou další fáze (po bubnování).

ale vím, že se nebojím.

dneska má březen dobrou náladu

a já samozřejmě sáhnu po zlatých šatech. v metru mi dojde, že to není jen kvůli večernímu rande. že můj zevnějšek odráží mé pocity, přepychovou náladu. (vypadáš jako nevěsta, zachraplá Juli).

jo dneska je mi skvěle fajn.

Jak se bubnuje na princezny

(den poté, sama na vleku jsem věděla, že se po-citově vracím domů. po návratu z It jsem ještě bojovala s prášky, jednou až k záchvatu vzteku, jak pod útlumem probleskovala touha myslet a cítit, ale brzo (jsem) to vyhrála.)

v únoru jdu s ža na oběd, výměna důvěrností č. 2, předá mi zakuklenou informaci, která zní jako mafiánsky filigránské varování. ve skutečnosti je to projev nejvyšší míry péče, jaké je ža schopná. šrotuje mi v hlavě celý víkend, tuhle přátelskou intervenci chci max. využít. už vím, že změny budou (udělám), otázkou je, jak velké.

bubnuje ve mně do války, koupím si ochranný náramek (č. ani nevím kolik a zas ho hned ztratím), strávím týden obecným poctivým abstraktním přemýšlením, děti těch hodin se ještě nenarodily, je to spíš branné cvičení. jdu si pohovořit.

espritalová růženka se probudila ze zimního koma a jede. porozcvičený mozek ve spojení s favorizovaným partnerem, jedeme. okolnosti nám přejí. a věci se skládaj do sebe.

je březen a (byť ještě neoficiálně), mám konečně tým a (favorizovaného) partnera. přání hodně štěstí, a úsměvem vyjádřenou gratulaci k probuzení.

eat or be eaten, zbytek je prý už na mně.

going on

Anyone that needs what they want,
And doesn't want what they need
I want nothing to do with.


Takhle moc moc mě kdysi chytla možná Hey Ya, furt dokola a furt dobrý.

ženy

1. poslední dobou máš často nepřítomný pohled, díváš se kamsi za a já tě marně hledám v rysech tvé tváře. chtěla chtěla bych s tebou trávit víc času, teď, když ho mám tak málo (a ty jsi sama zapřažená). chci. alespoň proněkolikrát ještě zredukuju svůj sociální prostor. někam tě vzít. na koho jiného si udělat čas, než na tebe?

2. jsi jiná; v rozcuchaných vlasech je něha, v útlém těle naděje. jsi celistvá, dospělá. až pozítří mi dojde, že branka do všech jiných se právě zavírá navždy. necítím lítost, poprvé po všech těch letech nehrajeme na prosebníka a odměřeného, budou důležitější věci. jsem dojatá, ale necítím lítost z konce. (známka duševního zdraví?) možná tam jednou vyjedeme, máma a teta, teta a máma, hluboko v sobě temná tajemství, která by naše děti někomu dospělému (starému) nikdy nepřisoudily).

3. máš ráda (miluješ) a nic za to nechceš. vždycky pochopíš, nikdy si na mně nevyleješ zlost, nedáš najevo zklamání. jsi tam, kde je třeba, pomáháš a posiluješ. a já nechci zneužívat tvého pochopení, chci ti být nablízku, kdyby bylo třeba, vylít si smutek, nebo cokoli jiného. ne jako v čechovovi mluvit a plánovat plány co se nenaplní. zřejmě urvat si jinde a pak pečlivě střežit termíny, dokud se nenaplní.

anebo věřit že se věci stanou, jak mají; jako dneska : )

přesně

v praze to taky nebyla žádná pohoda, poznamenám, když kluci v práci rozebírají teror moravských velikonoc. leta nejméně oblíbený svátek, i vajíčka se zlatými středy chutnala až v pravoslavném termínu, nepovinná.

a nejhorší bylo to světlo, studeně bílé oslepující v nepříjemném úhlu, osvětlující pražskou pocitovou směs, počínající na masochistické touze nechat se rituálně zpráskat přes obavy že tomu tak bude, končící v echte pražsky sváteční nudě, nikdo ani na periferii koledovat nechodil (a my bychom mu stejně neměli co dát).

možná že právě tohle světlo zabíjí dlouhodobě nemocné; neurčitá naděje v podmínkách zimy, březen a duben jako měsíce bez určení a pevného charakteru. (než přijde květen, miláček davů, jemuž i sníh rádi odpustíme).

kalo pascha!

naděje

jako obvykle ještě na poslední chvíli zachandelím. nechce se mi do strašnic, chci to zrušit. ale naštěstí to neudělám.

u remedy se rozvalím na židli, na pup rozložím introvertnějšího kocourka, uděláme rozvahu.

a pak.

jsem člověk slov. živím se vymýšlením jmen, permanentní popis je vedlejší produkt mé existence. Můj svět (mé hobby, má sebeobrana) je substantivum. A přece mi vždy u Remedy a dnes na lůžku zvláště docházejí slova, když se snažím kopat hloub a vyjádřit se přesně a prostě.

a pak: Naděje (překvapí mě když se spojím s remediným stínem, roztočí se mi hlava a v kruzích stoupáme vzhůru). Pozornost (svaly zalarmované, teď bych viděla ve tmě). Síla (nohy pevné jak kmeny). Pak se na chvíli ztratím a v duchu si umiňuju napsat esemsku něžnou, cestou na metro. aha, city. Láska. Odpuštění, vyjmenovávám Remedy nahlas a bojuju s touhou chytit jí pevně za ruku. tu má teď pod mou hlavou, rostou ve mně věty. cítím cituplné spojení, položím si dlaně na klíční kosti, abych to teplo udržela v sobě a otevřu oči.

Co cítíš?

(cítím pevné spojení.) Jsi ztělesněním všeho, co jsem kdy tušila, ale neměla pro to důkaz. Přinášíš na svět(lo) zázraky a měníš životy. (Jsi naděje)

všechno jí to povím. jsme jak na samém vrcholku party (do smrti mi za všechny ty subjektivní hodiny dlouhé objetí zůstane v hlavě chvíle s mtl. letíme spolu nad pouští, podívej pod náma jsou pyramidy, ach). nechtít, jen být spolu. vzájemně si děkujeme. remedy se směje, teď jseš terapeutem ty.

teď jsem terapeutem já. čisté setkání. dole si chováme vláčné kocoury. vzájemně si děkujeme. jdu pozdně zimní tmou.

v 5 mě vzbudí alergie s chřipkou. jsem první v kreáči, pracuju tak že nemůžu ani na hodinu, ani na frappuccino. některé myšlenky dostávají obrysy. jiné se stále vzpouzejí. k wordu přidávám celtX. last man standing, všichni ostatní jsou už v hospodě. (už tu brousí pí uklizečka, pravda je,ž e čekám na kluky, ale stále ještě pracuju.)

teplo na rameni ale cítím stále. a na žebrech. radost z existence, co je správně. teď už si jenom odpočinout.

ještě k 10. 3. (nestačio publikovat)

1. den jak stvořený ku zrození nějakého pořádného ňuňu. ňuňu!

2. kalendář praví: princezna bojovnice se strachem a bolestí se nám vrátila!

čevená a bílá

možná, možná už jsem o tom někdy psala. o dvou královnách naší třídy, na základce. červené a bílé.

bílá byla lampasácká dcerka, v ruštinářské třídě jazykovky dítě na svém místě. svazácky zodpovědná, spořádaná do posledního blonďatého jak čára rovného vlásku. správná holka. loyální žákyně, výborná v češtině i ruštině. na výtvarce excelovala, rovné čáry a nikdy, nikdy si neumazala papír pod rukou. občas jsem jí nenáviděla, když se na mě (z první lavice, pochopitelně) na hodině otočila a hlasem rudé krávy mi domlouvala (Silvo!), že souška má přece pravdu. (soušky jí milovaly.) občas, když mléčně bílou pletí probleskla bleděmodře lidská křehkost (výjimečně), občas jsem se do ní zamilovala. uctívala jí půlka kluků ve třídě, ta holka byla ztělesný klad. žít v usa, jasná šéfka cheerladers.

červená byla taky blond, jen měla hnědé oči. hlavně byla gymnastka původem z ghetta, gymnasticky elastickému tělu velmi slušela 80 léta, když na švp zatančila jako bůh (jako michael jackson), všichni čubrněli (a všichni jí pak pomluvili "za neslušnost"). nosila ojku jak hrom, učení zas tak nedala, pro gymnastiku nebyl čas, ostatně na (obsazenou) pozici šprtky ani neaspirovala. červená jako sex, brzo se začla malovat, půlka kluků ve třídě jí milovala. žít v americe, vedla by konkurenční cheerladers bandu.

pak jsme se logicky ztratily.

už na vš, čekám na bus (s bílou bydlíme furt kousek), a najednou rovné blond mikádo. celá v červeném, celá obrovská. opuchlá, masivně ztloustlá. sick. ještě mnoho let nebudu s to čelit svým vlastním bolestem, takže opařeně nastoupím do druhých dveří. sednu si zády. za rok za dva se potkáme na srazu, je stále velká, ale míň, vypráví. duševní nemoc, hospitalizace. těžká doživotní medikace. puká mi srdce. (taková to byla pionýrka!) za další roky dokáže dotáhnout své studium (jaký asi obor?) do úspěšného konce. zamiluje se. ukáže nám prstýnek. říká, že když ležela tam, nedokázala si představit, že tohle všechno bude kdy moci zvládnout a mít.

červená na žádný sraz nikdy nedošla. šly o ní řeči že je těhotná (nám bylo 16), že bere tvrdý drogy (nám bylo 18). vakuum.

dnes v podvečer vycházím ze 4 různých důvodů mocně povznesená z fotoškody. město se propadá do syté růžové, svítí. před sebou mám (zatím nejlepší) hodinu a půl jógy v zeleném pokoji, relaxaci pod blankytnou přikrývkou. propána, je mi tak dobře. u muzea procházím shlukem socek, že jsem tak vysoko, podívám se na ně pohledem jednoho z nich, jak uklidňující musí být pro tyhle lidi jejich vlastní zóny. muzeum hore, národní. známí, domov. přede mnou hubené nohy v těsných džínech, vychrtlá životem unavená žena se otáčí a něco volá na kluky za ní. ostré rysy, temná tvář, orlí nos. pozorný čtenář už ví, já se přes svou faciálně rekognoskační kompetenci zdráhám uvěřit. pak mi zamrzne. chodily jsme spolu do třídy.

červené je dneska pětačtyřicet.

box of moonlight

falešná březost února
březen ukazuje zoubky

skřípala jsem si včera večer cestou domů; za pět min chůze sněštěm mi ruce zmrzly do pařátků, jak jsem se prala s bouřkou o deštník. musela jsem si zazvonit na Ji, ruce nevládly (ve skutečnosti si na něj zvoním i bez omrzlin, z prosté radosti že je doma a že mě čeká). březen vystrčil drápky.

jak jsem si usmyslela, už bez prášků, občas mě překvapí výtrysk emocí, slzy před očima že z reality vymazali starou sámošku, co byla kdysi výzvou největší předlouho nepokořenou, donést vejce, olej, nebo alespoň hořčici ve stavu, v jakém mi jí babka u kasy dala do tašky. nebo při prohlížení ČB fotek. dnes v noci vedla předlouhou plamennou řeč proti ultimativní medikaci rozličných poškození rozličných stupňů, mozek si dovyřizoval účty.

proutky útlé vrby v parku oblézají první lístky, v sobotu nad rybami a cestou orkánem prohovoříme s mámou vše, až nám zbude vítr v uších a spokojené ticho, hračky vysypané z okna se mi vyskládaly zpátky, tvář i mé tělo nabírají povědomých rysů (už zas si v kapse nahmátnu pánevní kost), v práci jako bych procházela polem drobných šťastných náhod. víc než rok a půl jsem takhle spokojená nebyla.

těším se na jaro, těším se na jaroléto, oblečky 3, max. 4 dílné. to co je teď mě ale baví mnohem víc, než bych byla čekala.


oblíbený chyták primatologů: mají rodilí pražáci rezistenci vůči smrtelným dopravním nehodám, čili nikoliv?