a až přijdu, už tam všichni budou

nedělní oslava druhých nar. sestřiny holčičky, na dveřích paneláku cedulka se šipkami, bojovka! s klackujícími se kluky (staršímu po strašlivém pádu z 30cm zídky akorát údajně zkolabovala noha) a našima procházíme úvozem. v sadech kvetou jabloně, povídám si že ach, bílorůžové jabloňové květy jsou ještě krásnější než sakury.

a když vyjdeme na volné prostranství, na vrchu kopce mezi rozkvetlými třešněmi natažené šňůry s balonky, mezi nimi moje čím dál krásnější sestra, bratr se švagrovou, miminka, švagr s kamerou a holčička, co nám běží v ústrety. jdeme vzhůru do slunce a mě zabolí srdce, některé okamžiky jsou tak silné (a též jsem malinko na citové hraně po hrdlem prolitém růžovém víně sobotního večera). z toho, jak ostré jsou asi barvy balonků, našich triček a tílek a těsně postpoledního slunce pro holčičku samotnou; že si to nejspíš nebude pamatovat. že je moje sestra skvělá. a že si takhle nějak představuju (ideální) smrt.

že až tam přijdu, už tam všichni mí budou. ne že bych chtěla umřít jako poslední. jen aby to bylo takhle nečekané a přitom úplně přirozené a správné. jako o několik hodin později, když se holčička už v nových šatech rozeběhne za bílým holoubkem, aby jí ulétl a jak píše pobratim, všude do toho sněží třešňové okvětní plátky. jen se na se s mojí (někdy až kulturně fašistickou) mámou koukneme a očima si říkáme krása.

jako ve filmech johna woo. ale lepší.

pretty pretty

a ještě ti ukážu muj obleček, slíbí Remedy po důkladné, pomalé a spolumimo strávené hodině a půl. po tmě potiše si jdu po dřevěných schodech odskočit, cestu zpátky si šeptám bílá čarodějnice bílá čarodějnice.

nahoře vidím v odrazu zrcadla, jak se maličká R. sápe až na samé dno prádelního koše. první, nejdokonalejší dlouhé šaty a thajský pásek a šátek a klobouk a - potkat jí na psytrance, na který kostýmovku děláme, má můj mozek o čem přemýšlet cca rok.

další klobouky, hebké šátky, sukně a vějíř; kramaříme. černej vláčnej kocourek jako proprieta, model cikánka, tanečnice flamenca, ze stolu shodím jen červené éterické šaty, malá a superženská R.* má do unylé víly přespříliš daleko. ledaže v nich budeš běhat bosá bez ničeho na louce. by šlo, nechceš si vyzkoušet tu druhou sukni? nechci, jsem za nezávislého arbitra a s červenou jsem se rozkmotřila už před časem (zřejmě korporačně overhelmed). ale slíbím, že budou cestou domů zpytovat svědomí, proč se oblékám jak kluk.

doma se hned ukážu Ji v šatech pořízených na kočič-ččí červnovou svatbu. approved.

a ráno atakuju spodní polici, kompromis mezi holčičenskou nákazou a dubnovým deštěm, džínová sukně, alespoň. po dni stráveném soustředěním na nezakládání haxny pod zadek, sezení s nohama u se a džuznou přes pravé koleno zahanbeně konstatuji, že to nebude vůbec lehké.

at least dokud se pretty pretty stav neobejde bez punčošek a vrstev, vidim to na oldies but goldies jeanhosen a triko.

jako celou zimu.


*jen že po čase zas žasnu nad čistou bezvěkostí rysů čínské princezny; princip, na kterém R. funguje se mi velice líbí. vůbec se mi, čím jsem starší, líbí lidé víc a víc pro to, jak dělají věci, nežli pro visage.

v rámci kopce

že se mi po kopci na Sně tolik let stýská, zejména pak na jaře, alespoň jsem si jej vygooglearthovala. chvíli se motám kolem okresního hnusměstečka, přelétám nad vesnicemi nejpůvabnějších přídavných jmen, tady jsme chodily na celodenní výlet sněhem, když na ní kápnu.

nejzelenější kus široko daleko. kurzorem pohladím les, obzor, co jsme si za ním představovaly nejrůznější; a ono německo. čekala jsem bílé svahy, ale už jaro.

jaro, má zelená země.

téměř utonulá mořská pana

zas jsem se dala chytit prvními tenkými prsty jara, aby mě dlouhý zimní stín vzápětí sek' do vazu.

sezóna. připadám si jako jo-semita v tatranském národním parku, poslední dny jsou neprobuzený, hezký snad jen ve snu, do hlavy pronikne minimum podnětů. snad jen: bohatá nádherně rudá louže krve ve vagonu metra, těkavá v roxy, sklenička a půl vína s pobratimem, sakury.

sakury. včera jsem ovšem usínala regulérně nasraná, díky morfeovi za sny o koupeli, koupelně a řečech. že jdu dnes k remedy, nebo už mne to přestalo ba, cejtim teď, jako by se rozbřeskávalo. snad už.

chvíli posedim na okraji kašny, jen co trochu oschnu na slunci. pak se na svym rybim ocase pomrcasim do města.

PS: všechno nejlepší, Ji. často se mi teď vrací pozdrav cos mi napsal do úplně první nokie. kdy v životě potkalo a potká.

o nedostatku nepromokavé obuvi

Často teď prší, ale nějak uvnitř. Neviditelný mokro taháme podrážkama pocitově provlhlejch bot do tramvají a autobusů; klouže to.

Několikrát za den u nás zvoní telefon co nemáme, jseš neodůvodněně veselej a mi to zabude líto vždycky až v okamžiku, kdy ti náladu jediným úderem vhodně zvoleného slova seberu.

Včera jsem se seznámila s chlapcem Zbyškem, byl stejně barevnej jak já, v zemi bledovlasých bledookých mužů nezvyklé. Počítám, že milovat se s ním by bylo jako dělat si to před zrcadlem: asistovaná autoerotika.

Město polyká slzy, skáču po lesklých kočičích hlavách a v duchu se omlouvám dětem, co se nikdy nenarodí. Odpusť Aničko, promiň Davide. Nejsmutnější je to u nejmladšího, odpusť mi, Vojto, vaše potenciální životy jsme s vaším potenciálním tatínkem prokaučovali. Vaše maminka.

Zasunu pod poklop jarní Prahy stříbrnou lžičku a páčím, někdy stačí jedinej pohyb a věci se změní.

Když ale doskáču domů, sedíš před PéCé stále stejně nehnutě, polknu třešňové květy, co jsem ti o nich chtěla vyprávět. A s kým letos půjdu na třešně.

чут чут

když ti poslední dobou volám, a ty mi to v práci zvedneš, zníš relaxovaně, jako by ses právě probudila a tvůj hlas se pomalu nořil z hladiny spánku, povídá mi tuhle jakub. asi že ruším kdys si daný slib, už si v práci na nic a nikoho nezvykat.

když jsem byla malá, říkalo se doma, že čutčut dělaj morčata. nedávno jsem na vlastní kůži (podrobena neředěné dávce východní pohostinnosti), co kůži, na vlastní šampaňské s kousky jablek procítila význam kopni to tam, давай.

ve čtvrtek mě nikdo rusky nepovzbuzoval a přece jsem opět vytradovala jednu jednu noc za dva bílé dny (pátek nebyl, za celou sobotu jsem, navzdory příjemnému opékání buřtů na ohni v dešti, řekla asi 49 slov).

(ve čtvrtek jsem si taky šla najisto pro jednoduché černé balerínky, abych odešla s vysokejma teniskama v měděný metalíze s hnědejma sametovejma stužkama; nakupování moc nedávám, ještě jsem se toho nesebrala : )

nešť.

informace z dnešního snu: když vás začne honit medvěd, je dobré se mu postavit, představit se, zakonverzovat, smeknout klobouk. pak se otočí a v míru odejde. když klobouk nemáte, bohužel.

malování jde trošku ztuha, zdá se ale, že je to jak jízda na kole. na konto akvarelů a na konto první složené písničky začínám čenichat v okolí. dala bych si nějaký nový projekt. hmhm. na stará místa se už nevracím, spíš si pohrávám se jmény, enkidu věrný přítel slouží dobře, co je to ale věrná služba (proti věčnosti) proti chuti move on?

malé nesmrti

včera večer cestou z jógy mi to dojde. proč s takovou darebáckou chutí přecházím na červenou, proč se točím vždy těsně po boku zatáčejících aut. adrenalin, jak trapné. na rozdíl od 18ti už si nepřipadám unbreakable, stejně mě to ale pudí chodit po samých krajích chodníků a pokud možno po vozovce.

zjištění mě tak rozčílí, že si přísně zakážu vystoupit na PP a jít černou dírou, i když je teprve 21:34. dneska se mi umřít nechce. (ráno volám na komunikace a dostanu pojeb že neznám číslo nefungující lampy, ale to jen tak na okraj).

než se jdu umýt, naleju do zapnutého toasteru vodu (je-li věc teplá, rychleji se odmývá!). po chvíli si vzpomenu, zatáhnu za šňůru a ono blesk! ehm.

ráno odnesu toaster (již dlouho jsem naň měla pifku) do popelnice. možná bych se tam měla vyhodit sama!

neuvěřitelně dobré

ads

reklama jako betonová zahrada

copy!

pampelišky sedmikrásky (zahrada)

věděla jsem že budeš skvělá.

stejný stůl, jiný den, same same but different řeči. když se zasekneš na vyhlídce pražskému hradu v zádech, pyšně zavolám pojď ty jedna! mámo.

den kdy nám bylo krásně vedro (jestli se já se svedu nepozorovaně vykroutit z oblečení v libovolném exteriéru, ty odložíš kombiné aniž svetr v zahradě dřív, než natrhám hrstičku medvědího česneku).

medvědí česnek je vám dobrý!

v této zahradě prvně v životě, očima hltám kytky, kvetoucí třešně, jezírka a milence. romantické! musím se sem vrátit v létě (léto je život), podívat na prahu přidušenou příkrovem parna.

kombiné je vlastně máma a naopak. nikoho jiného v tak úzké kohabitaci s k. neznám. (kdysi mi dala jedno s modrejma zvonkama. skončilo tam co max. zašmodrchaný pletení a sukně.)

den kdy nám bylo dubnově zima; tlapky v baletčích botách zábly, slunce se chladně rozhodlo nehřát.

den kdy sis cestou domů pro chuť na víno koupila merlot a já si s tebou ťukla pouze verbálně. (táta si bude muset dát.) musím psát. musím psát už druhý den. musím psát do projektu (něco jako do foroty). musím psát do projektu a do práce zároveň. nemusím obývat dva světy zároveň. ale ono mě to baví.

přemýšlím jestli to mám za tebou ještě zavolat, když odcházíš s díky za krásnej den a že by sis dala ještě. ale pak to neudělám. není nutno. obě to víme.

(ok. a teď jdu jdu už doopravdy psát.)

centrální terapie

jestli přežiju tenhle týden, přežiju všechno.

(po páté už si to ani neříkám).

mám (co jsem chtěla) nejlepší z obou světů. a odpovídající množství práce. tento týden jsem požívala projektového volna a přece. v pátek z práce se vrhám do pečení, zaměstnat ruce a dát odpočinout hlavě.

so, ne - pasivně. už kolik víkendů nezbývá min v SO než ležet a číst, číst a ležet, odpoledne dokonce zadřímnout (jak exotické!). v pozdním odpolodni je chlava konečně prázdná a klidná. můžu malovat, můžu počkat až se setmí a pak (k Ji pobavení) vybavená maskáčovými trenclemi a army větrovkou (Madonnou v uších) vyrazit běhat do blázince.

rytmicky míjím bílé a černé osamělé postavy, je tma, jen kostel svítí, běžím líp a uběhnu víc, než dřív, než mě stopne sykot v hrdle; dobré. vystoupám k bráně, za níž září panelová okna normality, myslím na modrookého blonďáka, jehož neuvěřitelný jazyk a meandrická cesta ke smrti mi onehdy vzala dech.

o jeho pozvolna zumašedší knize jsem tolik chtěla napsat. a o posledním Hoegovi, co se mi tajemnou intimitou, intimní deviací propálil až do snů, jakbysmet. cyničnost a krutost je tak dobrá, hlásí (mo)mentální poznámka o rozečtených Elementárních částicích. i bez cynismu ale tuším, jak dopadnu.

duben. zimojaro. chuťový ocas předjaří. nehledě na předešlé týdny, stále žiju. kapíruju. učím se, terapeutizuju se. cítím a cítím se bře.

a fat boy capable of amazingly fast run (1. 4. 08)

don't do it, no, don't don't do it!

oh my, it hurts like a hell. i wouldn 't expect a fatty fist hit so hard. before i bent your hamlike arm, you punch my face again and again.

no, don't, don't do it, as long as i'm close to you i can protect you, no matter how hard you beat me up. grunt sound finishes the attack, i clean my blood moustache and for a while we're even. i can let you go, your soft shoulders covered with sweat, yuck.

guess our Plan hasn't been so bright. we should never agree on splitting. or i would't sit here by the phone, impotently listening to your moaning. as you hack your head against the road (don't!), screaming dies away. you had no chance to run away this time and i'm to far to pat your chubby neck.

i don't think i'll ever find a new friend.