bejt na gymplu, jdem k maturitě. dokonce i kdybychom byly hodně chytré děti a šly na něj hned od páté třídy.

projížďka na černém jednorožci

k řece řece a zas zpátky.

(ještě se stydím. když mi pohledný domorodec na kentoye radí kudy, děkuju s očima do krajiny. ale uvnitř v lese vím, že budu zpívat nejenom před pandami, ale i před lidmi. odložím co mi nepatří.)

dokáže provětrat hlavu. kor když svažuju houstnoucím chladem k večeru, v tílku. na břehu za odměnu mikčinka a zrzavá kočka přes cestu.

koupit pumpičku a plavky, jednodílné.

u našich v kuchyni nořím lžičku do poslední sklenice opravdového medu, načež na mámu vychrlím informací, že až hrůza. pozorně se na ní dívám, uvolněný pramen stříbrných vlasů, povídá a vidím jen ty velice modré oči, smějou se, máma jako stříbřitý obláček,

život neni nanečisto, síso.

poslední zbytky neurčitého dotěrného stesku, co jsem si dovezla z hané utratím ve spánku. za červený plavky značky Nuke a pumpičku, co si s ní zvládnu nahustit duši sama.

bastard k pomilování

pivní cvičení CO, co jsem si na něj tuhle stěžovala, přineslo jedno nádherné nemanželské dítě. po měsících (možná slabé slovo) definitivně spím.

spím bez držení.

raz dva tři

jednotvárné, veškeré dny posledního týdne (nevyjímaje volnej den a víkend) požírající pracovní nasazení je únavné. jde o vymýšlení spíše tupé, vzhledem k neefektivní organizaci trávím v práci mnohdy zbytečně celé dny, domu se jezdím vyspat a taky třeba najít Ji hezkou trasu na Okoř, kam si o volnu sám vyjede.
jináč si toho moc nepovíme. včera jsem výjimečně stihli pozdní večeři a pak si spolu zazpívat, víc nic. ale díky i za to : )

bolí to, jenom když skládám tyhle věty a je to na nich znát.

o svátcích panovat prázdné vile, sdílet vztek a vygumovanost a únavu zní možná zajímavě, ve skutečnosti je to ale pitomé. nejhorší je že se toho nezbavíme ani když se rozutečem do svých postýlek. zavřu oči a jsem zpátky v kanceláři, vymýšlíme; dneska v noci nás jely zachránit přiopilé trafičky, ovšem nedojely, kolegovi stříhali límec, než ho, na příkaz centrály, popraví.

taktika šetření zdrojů, domů vyspat a furt dokola už nepomáhá, včera jsem se probudila hotová. chtělo by to nějakej decentnější restart a po skončení denních prací nejedu rovnou domů, ale na koncert. že jde o funk, připravím si safe variantu pobytu v předsálí, potažmo odsunu domů (monkey business je pro mě synonymum sprostého slova). pak se mi malou chvíli chce na baru plakat únavou.

když sledujem groteskně oderotičtěné flamenco východní E., dojde mi že jsem právě nejmíň 20 min nemyslela ale vůbec na ono pivo.

a když začně funk, je to zábavné. nečekaně nepodbízivé, rytmické. pak něco udělaj a já zjistím, že skáču, skáču s sebou, je mi fuk kdo to jsou, s kým tu jsem, nebo co budu dělat zítra. naše vila nejspíš stojí na hliněných základech, stačí jedna velká vlna a strhne stany celýho našeho pionýrskýho tábora. nemám na sobě ani omylem vhodné oblečení. nepletu si odraz na hladině s noční oblohou. ale dokud aspoň trochu můžu, modlím se.

modlím se tancem.

zážitkovník

abych byla k víkendu spravedlivá, musím dodat: vědět, že to bude víkend před pracovním peklem, nemohla bych si ho vychutnat důkladněji.

na dno sil, dalo by se říct o sobotním ránu na černém m., kdy na mohutném spinneru z tlustých trubek vypouštím duši a síly mi dodává jen pohled vpravo, kde na druhém monstru o život do pedálů šlape má blond bitch, božínku, tak usilovně, že skoro vypadá jako člověk : ) v čerstvém odpoledni odpočívám na žluté pohovce četbou moučníkové kuchařky z r. 83 (fotky třešňové bublaniny vypadají jako cementem zasypané betonové kostky), zatímco árijský párek vaří výtečnou a zábavnou paellu, kterou pak z hrnce vyškrábeme prakticky do dna. a pak si povídáme (i o nepěkných), je to tak dobré a tak domácké, že kdybych měla blond vlasy a tepláky, jsme rodina i vizuálně.

pak s ušima ipodem ucpanýma sedám na bus (celej víkend vlastně strávím sama on the road; má stále trvající mánie bují, poslední desku gnarls barkley dám za ty dva dny snad 9x).

meet moje útlé Mumu ve Fraktálu a společně na Floru, kde si užiju nedlouhý koncert pobratima (mumu přizvukuje), boží obrazy Marka Brodského (nejhezčí, kočičí funus, už je ale prodaný a vím, že na tom nic nezměním, ani když v nestřeženém okamžiku odlepím oranžovou tečku (na koho jsem jí sakra lípla?)) a pak se odebereme na schody u vchodu a v hlubinných rozhovorech zde setrváme do konce večera.

schody jsou dobré, dá se sedět výš i níž, vyrovnávají náš výškový rozdíl 20cm, jakub se občas staví s růžovým vínem, nebo sýrovými tyčkami a vůbec; občas přijde i Ji. dostaneme se hodně daleko, silně si uvědomuju Vinohrady, na které jsem si už zas tolik zvykla. je to dobré. že mi dokonce nevadí pro jednou promeškat koncert nejcharismatičtějšího xindla ve městě. nevadí nic.

doma už vůbec ne. a ráno? vůbec žádná fyzická kocovina. oslava.

a z pikniku se utrhnu na jógu, bolí to tedy, ale jóga bolí příjemně. víkend dojíždí do depa na zahrádce v Barettě (čokoládová zmrz s ananasem, o níž se s Mumu postaráme, než Ji dotelefonuje s pánem s tichým hlasem; čokoládová zmrz č. 2, o níž už se postaráme dohromady). a vedle v novém koktejlovém poslední 3 koktejly večera (Ji odvážně shot espressa). z rádia hrajou různě, když dobrou Madonnu, zpíváme si všichni.

zdaj se mi krásný sny.

who´s gonna save my soul now