úterý 7. září 2010

Indie II: Mordor: Údolí Markhy

Dříve než vzejde světlo dne
Přes horstvo jež se v mlze pne
Jdem do hlubin kde vládne stín
Pro svoje kouzlo ztracené.


Trek zahájí svoz primordiální lanovkou, tím prozatím legrace končí.

Vydáváme se vzhůru říčním údolím, vůkol vedro, vzduch nepředvídavě směněný za prach, pod nohama i na dohled kameny s kameny. Cca co 2 hodiny suché koryto zavlažují ostrůvky zeleně: pilný ladacký lid zde zúrodnil půdu, nasázel vrbičky a postavil stany: Parachute café.


Vrásčité ženušky vaří čaj (rozuměj masalu) a čínské polévky. Čas v horách je tvrdý: dvě hodiny chůze domorodeckého času se zpravidla protáhnou ve tři, znevýhodňuje nás středoevropský původ a přetěžké domečky, v nichž si na zádech nosíme potravu, vařiče i stany. Postupem času nás zpomalí výška.

Řeka pod námi, sucho kolem, prach, kopečky, oblejzání kopečků po tenkých cestičkách, kameny, mantry. Čas se mi scukne v žulový blok, už druhý den ráno naříkám únavou a bezmocí, zatímco údolí křičí komixovým fontem: Nemáš tu co dělat, sem nepatříš! Nepříliš pohostinné chování!

Ve stavech největší únavy, těsně před bréčem si, ostatně už od Lehu, představuju aseptický, do hygienické bleděmodři laděný reklamní svět Vichy: Zářivá kapka, stékající po čisté kůži, sterilní úleva. Trochu pomáhá myslet i na mé středoevropany a nky, an vymydlení a voňaví provádějí nějakou nenáročnou, typicky evropskou činnost. Ale kapka pomáhá víc.


Třetí den tedy Al. zařizuje spásné oslíky, které přetížíme našimi batohy a spolu s donkey women, její kamarádkou, oslátkem a svéhlavou ovcí, kdovíproč venčenou na tak velkou vzdálenost, překonáváme nejtěžší den: pouze s hůlkami jako správní buržousti absolvujeme nesčetná brodění řekou na druhou stranu a zas zpátky, pohánění oslíků a stoupání, které nebere konce. Díky lehkým nohám se dokonce stíhám koukat kolem sebe, přibývá kytek, zeleně a skála mění barvu v šedohnědou.


Po 20km setřesem většinu z francouzských a usa turistů a vpodvečer se dobéřeme cíle, vysoká nadmořská výška mě rozjaří (byť se dozvídám, že holčičku z první části naší výpravy, jíž jsme šli ve stopách, museli pro ataku výškové nemoci odvézt dolů na koni) a jsem na sebe pyšná. Díky výšce a únavě už apetit opouští i Ala, což mi dopřává jednak více anorektické svobody, jednak ho můžu začít násilím krmit já. Velmi zábavné!


Poslední den treku nás čeká už jen malé sedlo (5,200 m) a rychlá cesta dolů/domů/do Lehu. Sedélko vylezu tempem nepříliš zdatné babky, 17 kroků - dých-dých-dých-dých - 17 kroků. Před pocitem velikášství nás zachraňuje banda domorodých žen a dětí, která sedlo vyběhne za účelem kolektivního telefonního hovoru. Nahoře je zima, pod náma mraky, což je vždycky příjemný, mantry vybledlé a potrhané do nadpozemské krásy. Skáčem dolů, sil není mnoho, sestupujem do červeného kaňonu, který si nás povodí: namísto snadného a krátkého klesání nekonečná opičí dráha, bez batohu a za plných sil by to bylo super, jenže. Indický brouk celý první trek nepřestává mlít svými slizkými chapadly v mých útrobách, hlad, průjem, bolest.


Vysoko na vysuté stezce uléhám do prachu a na několik min usínám, což mi dodá dost sil, abych mohla zas vřískat a třískat hůlkama kol sebe. A jako ve filmu, sotva mi zaschne nudle u nosu a zajdem za roh, zjistím, že údolí končí. V Parachute Café čekají kamarádi, krásně se usmívají a jsou na mě hodní, takže se vůbec necítím pod tlakem, když vyrážíme na poslední dvouhodinový úsek. Perspektiva civilizace a (a indické nemocnice) pomůže, poprvé nechávám ostatní za sebou!


Nazítří se nasádlíme do busu, kdo se nevejde, jede na střeše, celou cestu do Lehu melem pantem nesmysly nejvyšší kategorie a než se nadějem, jsme zpátky, domácí Angchok nás přivítá veleúsměvem i na ladacké poměry, a posílá mě do nemocnice.


Fotky Al. a ja

Žádné komentáře: