čtvrtek 2. září 2010

Indie I.


Praha - New Delhi


Cesta vzduchem do Indie je příliš rychlá na to, aby ospravedlnila svět, v němž se ocitáme. Jmenuje se Dillí, přivítá nás bombou čenichovkou, nezaměnitelnej puch, pach horka, rozkladu, bujení, jídla, zbytků, františků, odpadků, exkrementů. Zvířat, prachu, čoudu a smogu. 20 minut v skrznaskrz pročurané waiting hall hlavního autobusového nádraží stačí.


Polykáni desítkami hladových tmavých očí ujíždíme na sever, na klíně mi přistává stydlivá šmudla, jízda slabých 7 hodin, ještě se zuby nehty držím okraje času evropského, ale čas se už začíná rozpouštět. Ochutnávám mangový koktejl a první doušky pravé indické odevzdanosti.

Kalka – Shimla


Z přemíry všech těch poprvé jsme unavení a všech 7 nás zaspí budíček. Za trest nejedem překrásným retro vláčkem, ale obyčejným a na rozdíl od domorodců, kteří se hubený zadek po hubeném zadku tísní na úzkých sedačkách, na stojáka. Vláček ambiciózně šplhá do výšky, ještě v nížině vidím opici v koruně borovice, je tam a je tam sama, další jsou až za několik hod v Shimle, lámu si hlavu, co tam dělala a jak se cítila?
Shimla vypadá jak exotické Karlovy Vary, domy vzápětí pohltí mlha smog a proklatě rychlé stmívání.

Po eklhaftech, bezstarostně konzumovaných na ulici, decentně pojídám rýži s hráškem. Může být nevinnějšího pokrmu? Sic, v bříšku si odnáším brouka oškliváka. Nasedáme do busu a brouk začíná jednat. První blije Ind vpředu, autobus sebou mlátí dozadu a dopředu, nahoru a dolů, kamikadzně se na uzounké vozovce vyhýbá smrdutým autům. Zatáčky, serpentýny. V Indii se při kontaktu dvou aut dálková světla naopak rozsvěcí. Kluci pijou whisky a zpívaj. Když zavřu oči, už se nebojím, že zahynem, už jen zvracím z okýnka. Celých 10 hodin jízdy do Manali.


Manali


Město jako dvoudenní horečnatý sen a borovice a vrány, víc z postele nevidím.


Manali – Leh


Před svítáním nastupujem do našeho prvního jeepu, cestra trvá celý den a noc, choulím se do milosrdného polokoma, jen ten mozek se odmítá vzdát a nadále šrotuje. Pokaždé, když otevřu oči, uvidím prašnou cestu, zatáčky, TATA náklaďáky, nekonečnou náhorní plošinu, Mars. Vzadu v autě naříkají. Projíždíme 5.300m vysoký průsmyk, zima a řídkej vzduch, i ta gravitace je podezřelá.
V Lehu promptně uléhám, horečnaté sny/dny, už to známe, z nichž se občas vynoří Al s vyprávěním o městě a rýží v zagumičkovaném sáčku. Nutí mě jíst. Jídlo je nepřítel, kam se kouknu vidím nákazu, tolik se bojím, že mi bude ještě hůř. Když se rozpláču, můžu toho sníst míň.

Popozítří vstanu a nejistě se dokymácím do net café. Leh je plnej turistů, čeština, francoužština, japonština a američtina, navečer hukot generátorů před obchody a citové vydírání prodavačů s kulatými obličeji. V Ladaku převládají asiaté a jejich budhistické úsměvy nám v Kašmíru budou chybět.


Fotky Al.

1 komentář:

kulida řekl(a)...

Ty jo, to byl teda drsnej vejlet, jsem zvedava na pokracovani.