středa 8. září 2010

Indie III: Po nás potopa

Před rozloučením nám domácí kladl na srdce, abychom v nemocnici vyhledali Dr Pidžišna. Až v nízkých nemocničních barácích seznávám, že to není indické jméno, ale specializace. Nemocnice je ošklivá asi jako Bulovka, ovšem indických parametrů, mám čerstvě umyté vlasy a jsem vyděšená.

Stačí prokouknout ticket systém, zacvakat 2 rupie (1 Kč) a za malou chvíli (subjektivně x 10) vylézám ven s recepisem na Velké žluté tabletky. Indické léky na rozdíl od českých pomůžou, záhy si je oblíbí větší část naší výpravy a někteří se s nimi nedokáží rozloučit ani zpátky na domácí půdě.


Den dva komatění (výhled z okna naštěstí uspokojivý), než se sberchám, dočtu Boha maličkostí a ejhle, je tu cesta do hor č. 2, cesta do cíle, cesta do Kašmíru a trudný výlet se láme ve výlet povedený. Opouštíme prašný Leh, město, kde nikdy neprší.

Žádné komentáře: