pátek 10. září 2010

Indie IV.

My Cup of Cashmere Tea

I cesta do Kašmíru je nekonečná, už jsme ale zvyklejší.



Zastávka v Lamayuru, hospoda u kláštera vypadá nemlich stejně jako socialistický horský (státní) podnik, místo tatranek knedlíčky momo, v gompě se mniši zabývají mandalou, obklopeni bandou rozvedených francouzek středního věku s vlhkýma očima, Al. usedá ku meditaci, ale místnost páchne a chybí mi soukromí, prchám ven na ochoz. Jsem primitiv, preferující původní zdroje, duchovní nálož ke mně přichází později v lese ach :) Venku fouká a nebe překonává samo sebe, odstíny modré dosahují barvotiskové, až photoshopové intenzity. Fotím.


Jedeme dál, u cesty nejchudobnější cestáři, jedni bosí obědvají v hustém, asfaltovoprašném mračnu, o kus dál jich pár leží na hromadě štěrku a spí, válečné oběti pracovních poměrů.


V noci nás burcuje první vojenská kontrola, obloha je prostornější a disponuje o poznání více hvězdami, než v Ladaku. Až do svítání míjíme v černé nicotě blikající svítilny hlídek, mírumilovné morality, nabádající ku střízlivé a pomalé jízdě, lemující indické silnice, střídají údernější apely.

Thrill, Skill, Drill = Kill

Probouzí nás svítání a řidič, jsme v cíli. Sonamarg, řada baráků navzdory časnu obsypaná mazlimy, pohostinná jako městečko z Mrtvého muže. Vyzáblí koníci se pasou v odpadkovém koši. Tohle není turistický Ladak. Kavárník nám, ve snaze uspokojit naše náročné požadavky, přináší med a tousty a máslo, želbohu vždy v náhodném a nežádnoucím pořadí. Kolemjdoucí nás bez úsměvu rentgenují černýma očima, lidi jsou tu větší, tmavší a mnohem zachmuřenější.

Vyrážíme do hor, v protisměru cestáři mažou do práce, zavilé výrazy, kladiva a čakany vyvolávají v jedné z holek regulérní paranoiu. Na dohled už je ale obří les, kde ve svahu házíme šlofíka a dál a výše, přes řeku a pohyblivé stráně kopce až na holé břicho podhůří se zakrslými břízkami, kde se usadíme a kluci připraví ohník. Chci být sama a později, u ohně, se shora snese mezihvězdný smutek, který jakoby sahal od jakživa po doby, kdy už na zemi nebudou žít žádní lidé. Je to teskné a trochu těžké a krásné.


Dopoledne opět stoupáme, potkáváme pastevce, opravdové muslimy, kteří se na holčičí část výpravy vskutku ani nepodívají, usmívají se zřídka, ale když už, stojí to za to. Překonáváme sněhový most a první sedlo se sněhem a potůčky. Odtávající sníh nás přenáší do jara, louky plné blatouchů skoro domů. Do kopce si pomáháme řečmi o kočkách a o jídle, nejfrekventovanější jsou české hotovky (Svíčková!) a maso (doporučovanou pljeskavicu už jsme si v Mon Ami dali).


Kašmírské ovce a kozy jsou ta nejvypasenější zvířata, jaká jsme v I. viděli, po horách se pohybují neuvěřitelně mrštně. Nejvíc ovec je u jezera, nad kterým rozbíjíme tábor. No, tábor. Tábořík. Naše 3 stany. U jezera máváme první europoidní tváři a po nekonečných a nesrozumitelných vyjednáváních získáváme od místního rybáře osmažené pstruhy a lahodný kašmírský čaj. Jíme jako zvířata, jako kočky neopomíjíme ani oči a hlavy, hostina snů po vší té suché rýži opepřené lovečákem a Bounty. Mňamňam!


Ráno brodíme a dlouze stoupáme do druhého sedla. Je to náročné, ale díky chladnějšímu klimatu a zelenějším horám se to dá. Ve vyfoukaném sedle si leháme, vaříme polévku a vpodvečer už na šikmé skále u ledovcového jezírka hledáme flek na přespání (šimrám skálu stanovými kolíky a doufám v bezvětrnou noc). následuje koupání v ledové vodě, kluci skáčou po krách, holky se spíš jen smočí - 2 tempa - a rychle ven, celkem vzato mi tato okázalá nahota, na rozdíl od koupání se snivci, neudělá dobře a žárlím. V noci Al. zahání štěkající pasteveckou hyenu a ráno si mezi kry vlezu sama, tentokrát již spokojená až vítězoslavná.


Přichází nejchladnější a nejhezčí den našeho treku, brodíme se mraky a mhou, kontrolují nás dvě vojenské posádky, mumbajský velitel první z nich nám s odzbrojující upřímností vybrebtá počet mužů, zbraní a vůbec všecko (ani ten Libor z nich nemá respekt), v druhé nám dají čaj a protože prší, pozvou nás do stanu, kde nás okukují. Než odejdem, mocně se s námi fotí, jediné dva samopaly dají do rukou holek, poprvé vidím zrod legendy ala Ploty Pilecký na vlastní oko, vtipné! Plyšoví vojáci budou nepochybně ještě dlouho vzpomínat...

Cestou vedeme osobnostně velmi vyspělou až kulturologickou debatu o rodinách, díky níž konečně vím, proč se lidé berou.

Zalézáme za obzor a ustýláme si nad nepěkně velkým kamenným mořem. Uvědomuju si, že mám v mobilu po Alovi hudbu a tak se při večeři spouštíme. Slyšet poctivý R'Roll jest úlevné, hudba mi chyběla (jediné, co v hlavě vydrželo celou Indii, je XX Láska v housce). Před spaním si pouštíme Ivánku kamaráde a vskutku je to krásná noc, završující pohlednou cestu. Ideální poslední večer. Akorát že cesta ještě nekončí.


Jako v Indii se nazítří z dvouhodinového sestupu krz kamenné moře vyklube celodenní dřina, obcházíme obří kaňon po kluzké, docela svislé skále a nezpevněném měkkém svahu, bojím se o kejhák a myslím na zinkovou rakev a položku "Repatriace" v pojistné smlouvě. Astmaticky nedodýchávám a zůstáváme daleko vzadu, z výšky padá mlha a déšť, stromy v lese se mění v matné veliké stíny, vidět to ve filmu, jsem nadšena. Objevujem zlověstně půvabnou loučku nad vodopádem a znovu do kopce, je to nekonečné. Poslední hodiny kloužeme hutným bahnem, snažíme se nezabít, vypadáme jako prasata a nohy marně protestují. Cesta, po níž postupujem, dalece rozšiřuje mé dosavadní povědomí o tom, čemu všemu se dá říkat pozemní komunikace., ale rozptylují nás zpívající a vrzající stromy. Postupně přestane pršet a na zemi houstne počet papírků a dalších odpadků. Poznáváme indický obyčej a těšíme se na civilizaci.

Dole už čeká hejno žebravých dětí a cikánská ves.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

li: Liška byla taky v Kašmíru!

salix řekl(a)...

no zdali :)

jakub řekl(a)...

super fotky. hlavně ta před stanem a s Liborem