pondělí 6. září 2010

TATA Industries

The People behind the Brands


Pan Tata je stařík úctyhodné kondice. Krušné dětství a náročná kariéra vysoustruhovaly jeho křepké tělo i druhdy omyvatelnou duši do vodě, ohni i věkuodolné konzistence. Příběh pana T. je vpravdě příkladný: ač byl coby dítě ulice přivyklý nejskromnějším podmínkám, záhy se v něm ozvalo volání po vlastním businessu (vile, obrazárně, flotile nákladních vozidel), pohroužil se tedy ještě hlouběji do prachu cest a z nasbíraných matek a pružin brzy sestavil svůj první vehikl. Blahořečíc své výmluvnosti jej prodal muslimskému šašlikáři za celou jednu rupii a dlouhá, leč přímá cesta mezi horních 100 000 mohla začít.

Přeskočíme prototypy prvních opravdických automobilů a nákladních vozů, přeskočíme otevírání první filiálky i únavné vyjednávání s Američany, kteří měli v pácu TATA Industries skoupit a které pan T. setřásl až po 3 měsících a drobné intervenci indické armády. Teď je teď, děti (živé i plechové) pana Taty už jsou dávno dospělé. Náklaďáky TATA brázdí jeden za druhým celičký indický kontinent, nohy řidičů těch náklaďáků hýčkají TATA ponožky, oteklá břicha halí zapraná TATA trika. Celá Indie je TATA.


Starý pán stále pracuje, na důchod nevěří. Každé ráno vstane (již 42 let bez asistence budíku) v 05:45, posnídá řídkou ovesnou kaši v misce z čínského porcelánu a šálek velmi hořkého jasmínového čaje a s úderem šesté chutě zasedá ku kreslícímu prknu ve své kanceláři. Už dávno nemluví do technologických podrobností, ale soustředí se na podstatné.

Vizáž náklaďáků prošla za ta léta proměnou stejně dramatickou, jako sociální status pana T. Původně plechové krabice tradičního střihu, násobící prašnou bezútěšnost rozbitých cest. První Tatovy pokusy s obrubou čelního skla barevnými střípky a růžovým světlem z kabiny. Léta hledání, týdny bez víkendů, dny bez nocí. A zprvu nenápadný výlet do Evropy, zanedbatelně mrňavé země a návštěva Cirkusu Berousek. Pan Tata byl unešen. Ni ten nejzářivější úsměv cvičeného ledního medvěda, ni ten nejvyvedenější vrtichvost cvičených špiců neodvedl pozornost pana T. od skicáku, do nějž horečně zaznamenával vše, co viděl kolem: žárovičky! svítíčka! cingrlátka ach.

Po návratu vše rychle inkorporoval do plánů a první potomci kulturní fúze brzy vychřestili z garáží. Šňůry žárovek blikaly, masku zdobily kokardy, fáborky a vyřezávané motivy. Tolik oblíbené troubení nyní obohatilo cinkání, cirkusové pazvuky a řev šelem. Nepříliš ladnou a vkusnou realitu a morálku země vyzdvihly TATA vozy rychleji a účinněji, než poslední bollywoodský trhák. Wow.

Studium dějin umění a tunění stávající výzdoby zabíralo Otci zakladateli víc a víc času, když na valné hromadě vyhlásil nový design přístrojových desek, umožňující umístění oltářů snad všech světových náboženství, dohodli se jeho synové a dědicové pohledem. Ještě jeden takový výstřelek a staříka zbaví svéprávnosti. Ovládnou firmu. Ovládnou kasu. A zamezí absurdnímu plýtvání prostředky.

Pan Tata ale nic netuší. Zatvrzele se raduje z maličkostí i velkých úspěchů. Co měsíců jen hledal univerzální pozitivní symbol, který za řetízek pověsí na podvozek. Co se nahledal v učebnicích, typografických a antropologických sbornících. Přitom řešení je tak snadné. Srdíčko! Kulaté, plechově lesklé srdíčko je přesně tím posledním detailem, který náklaďáky, ať už povezou sukno, nebo zbraně, povýší na dárce pozitivních pocitů. Radosti, blaha a samozřejmě lásky.



Žádné komentáře: