pátek 11. února 2011

čekám na rozbřesk

je to znát v západech slunce a svítáních. vítr začíná vonět a do šatníku se mi vkrádaj barevný kusy. jako každý předjaří mi v hlavě hraje zpívá bilingvinní leonard. jaro soon will come (...)!

zimní hry mi tentokrát pokazil zmrzlej nízkej sníh. veškerou energii sežrala snaha ovládnout nezvladatelně rychlý prkno, nezbylo na kochání svistěním, vrcholky ni soumrakem. při každém bolestivém pádu jsem si vzpomněla na Olu a její rameno, ostatně. ale co už, příroda má nárok. nejzajímavějšími vjemy italské provenience tak byla každodenní konzumace prosciutta a zjištění že žvejkačky BigBabol nejsou mou dětskou fantazií, ale fakt existujou.

ultimativní šikana v práci nabrala skvělý směr, byla jsem uvolněna z docházky (a vyčerpáním poctivě prospala skoro celý týden). nastala chvíle lovu nového jobu. po posledních fuj měsících v ee-práci a pár pokusech, co jsem si střihla v zimě, se klepu hrůzou už ve chvíli, kdy mě zvou na pohovor. pokud dostanu DÚ, musim se sakra přemlouvat, abych ho udělala. vím, že jsem v nich dobrá a vím, co se stane, když je odešlu. přijde pozvání na pohovor a ten většinou zkazím. jednou jsem moc blazeovaná, podruhé se stydím a skoro nic neříkám, potřetí odpovídám moc po pravdě.

pak jdu domů, hodnotím, co mi o mých šancích říká intuice (nikdy nekecá) a rekapituluju všechny ty otázky a odpovědi. nenávidím rekapitulaci, nenávidím všechny ty momenty, kdy mi v tramvaji/doma dochází, co jsem měla říct na všechny ty ze zadku, é, teda z HR příručky vytažený moudra. místy se nesnáším, když si uvědomuju, že jsem klidně mohla být mnohem chlubivější (a nebyla). pohovory a vše kolem nich je bohužel instatní deprese.

naposled jsem byla včera, úplně jiný prostředí a lidští lidé! výběrové řízení ještě pokračuje (intuice řiká že fakt neví), já pilně rekapituluju (AU - jak jsem mohla odpovídat tak blbě!) a vážně o to místo stojim, takže se snažim nemyslet na pondělní p.... v případě neúspěchu možná vyhledám asistenční služby pro zněvýhodněné, páč ta interview klepavka je čim dál tim víc evil.

ještě něco hezkýho jsem chtěla, už vím. v sobotu po koncertě přátel nejvěrnějších jsem si zatancovala, jak už dlouho ne. podmínky zdaleka ne ideální, hudba z baru, ale byl to tanec pro mě (a obdobně dobře naladěnou spolutančící slečnu Vlastu), tanec z radosti a energie. netančila jsem, abych byla krásná, nebo někoho svedla. bavilo mě to. moc. a cesta domů dtto, po dlouhé době sama v noci venku, po čtvrté ráno most zející prázdnotou (a Starý město plná ožralů), teplej vítr a komiksovej stín rozcuchanejch vlasů a zdviženýho límce. soukromá radost a těšení na Střelák v létě, prostá sexuálních konotací. rozšiřuju si rejstřík ohó.

tahle písnička (via anouk tušim) je tuze pěkná, škoda že ten klip je trochu moc kyticovsky-doslovnej.



Žádné komentáře: