zas jedna ataka amerikanofilie :)
když prší, nebo usínám, myslím na Šrínagar. Sladký Srinagarstadt, k jehož jezerům jsme sešli z hor a o život sklouzali blátem a hostilní cikánskou vesnicí. na čistou vůni, v Indii tak překvapivou, vůni sladké vody, lekníny a lotosové květy na hladině. na cesty šikárou, nejkrásnější v noci - těch odražených světel! a před svítáním, kdy se z mlhy nořil křik rybaříků, ledňáčků, racků a orlů a spousty dalších ptáků (v příštím životě, budu-li ornitologem, strávím celý důchod na hausbotu ve Sriagaru).
a my zvolna proplouvali kolem klacků, vodních zeleninových zahrad a polozbořených domů na kůlech, byvší sláva kolonií a indický dnešek. voda a baráky mi připomínaly Huckleberryho Finna. a kolesový parník na Mississippi.
tehdy v létě jsme přijeli do zákazu vycházení a když nás hlad donutil donutit majitele našeho hausbótu Lateefa (incredibilní kvintesenci čmoudství :) vzít nás do města, bylo vskutku prázdné. jen vojáci, nudně obří vojenské kolony, kulometná hnízdečka, Lateef před námi capkal v pantoflích a dokonce i chvíli držel pusu (a já ho na tu chvíli skoro měla ráda). daleko jsme se nedostali, všechno zavřené a smutné, dalo se do deště. hned nazítří nás čekal návrat do vyprahlé Indie, ale kašmírské léto je podobné našemu.
v sandálech brodím vlažnou vodu, přelévající molo. najdem pramici s ovocem a zeleninou, nacpem si batohy a večer břicha jak divé býložravé šelmy. brodím mělkou vodu, jezero je plný kol deště, uvolnění, nechám se vyfotit, abych zjistila, jak vypadám takhle vodně šťastná. fotky ze Šrínagaru nevyjdou. vždycky když prší, myslím na Šrínagar.
0 komentářů:
Přidat komentář