středa 9. ledna 2013

blíž

strach ze samoty máme v rodině. je součástí rodinného stříbra, všech těch pěkných i rezatých kousků, co je škoda vyhodit. kdysi, když jsem byla ještě vdaná, jsme se s mámou (ještě neměla 7 ks vnuků, ale pár už jich bylo) a sestrou shodly, že si často připadáme samy a bojíme se, abychom nebyly ještě víc. bratrovi táhne na 40 a dle svých slov nedokáže bejt sám se sebou ni chvíli.

pamatuju si spoustu strachokamžiků: přijdu na katedru a zjistím, že odpadla přednáška (výjimka, většinou hodina byla a odpadla jsem já :). stojím v celetné a pod nohama se mi otevírá propast bezprizorného času, na náhlou svobodu ale nejsem vůbec připravená. končím tuším v čítárně mlp nad obsukrními časopisy. celé pročtené dětství dnes vidím jako strategický únik před samotou a prázdnem. (dávnému obžernému čtení vděčím za svůj exkluzivní vztah se slovy a jsem za ně ráda; tolik už nikdy číst nebudu.) před lety jsem někdy z nejasné úzkosti vyrazila na nákupy, kvantit shopaholismu to nedosahovalo, ale občas jsem předvedla pěkný shopperský výkon. s dírou v hrudi to ale nehlo, stejně jako vaření a pečení jídel, určených k redistribuci. a před pár lety mě vědomí, že můj přítel odjel z města, zmrazilo na tramvajové zastávce na dlouhé minuty. co si počnu?

rodinný bank už nějaký čas probírám. co si nechám a co poputuje potkanům. říká se, že někdo v životě potřebuje být sám, aby se naučil starat se o se a doopravdy se poznal. a někdo se bez toho obejde a ze vztahu do vztahu přechází suchou nohou. tak jsem taky činila, podvědomě, nutkavě a sama sobě za zády nepřipouštěla žádné mezery. ale zároveň jsem už od odchodu z manželství věděla, že mě samostatnost zajímá a definice samota hrůza, neúspěch, smrt a ohlodání (63) kočkami (v maringotce) mi přestává stačit. postupně jsem si začala víc věřit, zvetila se i má zvědavost. ale strach a zvyk byly silnější. jednou, pak znovu, až jsem to vzdala a soustředila se na tichý růst v hedvábném stanu s vírou, že až a jesi zesílím, půjde to mírovou cestou a ne násilím. 

předloňská Kambodža byla bolestná. nohu mi odrovnal zanícený yamaha kiss a hruď do poslední skuliny vycpal smutek. ještě jsme se s Alem nerozešli, ale cítila jsem, že je to naše poslední cesta.

až loňskej pobyt u ekvádorskejch Indiánů mě pošťouchl. po návratu (rozchod) rychle nová práce, stěhování, zabydlování malého bytu, zvykání si na jinou čtvrť. a Evropu! mocný kulturní šok trval několik týdnů. to vše jsem podnikala sama, v režimu balančních koleček. podporu mi dával dálkovej vztah (častý to trik love addicts, u mne už podruhé v pořadí). chvíli to vypadalo, že jsem našla ideální mezifázi - učím se být sama za sebe with the little help from my friend. než mi došlo, že si lžu do kapsičky, vztah mi síly spíš bere a na tom kole jedu už hodnou chvíli bez balančních kol a bez držení, aniž jsem si toho všimla. po 32 letech na útěku jsem se vydala příslušným úřadům.

terminace přišla v blbou chvíli, právě když onemocněl Pandor. a zároveň to nemohlo být lépe načasované, podzim a zima jsou pro kontemplaci ideální.

s Gordem jsme se nevídali často, ale neměla jsem tucha, jak moc jiné to bez něj - bez jakéhokoli jiného chlapíka - bude. nemůžu říct, že by se pode mnou nikdy neotevírala propast. když mám před ms, jsem nemocná, o prvním víkendu, za který nepřišla jediná sms. nebo když jsem jednou v listopadu večer dorazila domů a na krásné borovicové podlaze v pokoji šlápla do velké louže krve, co tam vyzvracela Pandora. ale nemůžu nevidět ten obří rozdíl mezi tramvajovou zastávkou plnou nejistot a radostí, s jakou se občas ženu domů vstříc svým soukromým vícepracím. nebrat v potaz mírné zklamání, že jsem o Vánocích neměla víc času jen pro sebe a fakt, že tuto zimu nehybernuju. a necítit víru a bezpečí, co někdy před usnutím naplní mé tělo. howg.



oficiální sountrack tohoto podzimu zimy je hudba z Beast of the southern wild. muj první itunes purchase.

Žádné komentáře: