neděle 17. března 2013

starý těsný flekatý bačkory s proklubanym palcem na levý noze

na shiatsu nás k ročníkovým zkouškám motivují tvrzením, že úžasně odkrývají dětské stereotypy: opisování, výmluvy a vykrucování se. no. něco o těhle regresích vím. (ach, jak píšu spisovně! to samo!) 

jednou jedinkrát jsem šla s rodnou sestrou do second handu. poté, co mi vyfoukla nejlepší kousky (o které jsem předtím nezavadila pohledem), aby je přidala ke své obžerné sbírce šatiček (do zápisu prosím přidat, že je čtyřnásobnou matkou s žůžo postavou), jsem zahučela zpět do nefér dob dětství, kdy jsme si oblečení potajmu kradly, neb jsme nedokázaly najít nižádný vzájemně vyhovující půjčovací konsensus.

a dnes? dnes je sv. Patrika. dávná kamarádka Vi vyčmuchala koncert pána, jehož hlas jsem naposled slyšela na značně jeté kazetě před mnoha a mnoha lety. slyšet ho naživo, hafec fléten a píšťal včetně, byl malý průlet červí dírou, časové dobrodužství a zároveň poučka, jak rychle a jak mlády jsme se ocitly v kůži pamětnic. bez nosiče neodejdem, to bylo evidentní. ale když dohrál poslední přídavek, rozvinula se ve mně rodinná standarda "hlavně neobtěžovat" (kolikrát jsme se jí s Klukem vysmáli? a kolik je to let nazad?) a čelo mi zvrásnily obavy: nebudem ho rušit? vytrhovat z chumlu přátel? Vi se s ničím nemazala a vyrazila k přímému útoku. z povzdálí jsem sledovala rozzářený výraz interpreta poté, co ho fanynka vytrhla z konverzace a žadonila o CD. jen o malou chvíli později mi došlo, že ho to neobtěžuje a (stejně jako v Mechanikově historce Vasil, co se probudil a zjistil, že jeho místo zabral Takeši) vyrazila jsem za nimi. ehm. unlike Vasil jsem se neuvelebila Vi na hlavě, ale úplně daleko jsem k tomu neměla.

až doma mi došlo, že v oblasti odvahy možná ještě žiju ve své dětské skrčenosti. když mě někdo pochválí právě za sílu či odvahu (a vůbec teď nemyslím za kamikadze kousky jako paragliding), něco ve mně tomu nijak zvlášť nevěří. jak by mohlo, když jsem se celé dětství vnímala jako nemotoru poseru. skovanou ve stínu Vi, co se kdysi pozvala do kabiny řidiče metra, a projela s ním pár stanic (na úrovni ZŠ jasný znak superhrdinství). a co, na rozdíl ode mne, uměla na strom nejenom vylézt, ale taky se z něj důstojně dostat zpátky na zem.


3 komentáře:

kulida řekl(a)...

Cist te je vzdycky strasne zajimavy. Pristup 'hlavne neotravovat' znam velmi dobre. Prekvapive mam pocit, ze to ma zabudovane 90% mych kamaradek. Tak si rikam, co s nama ty mamy delaly, ze to mame tak zazrane.
Ovsem zjistila jsem, ze kdyz s sebou mam slabsi kus, tak se vybicuju k suverenite a odvaze, kterou o samote nemam. A taky se to trochu zlepsuje s vekem a cvikem

kulida řekl(a)...

Jo a prosimte, jak ti to samo pise spisovne jo, tak standarta je s T :D Ale chapu kde se tam to D vzalo.

salix řekl(a)...

jo, se "slabším kusem" - btw, super formulace - jsem taky za hrdinu. as i proto mě včera překvapilo, jak rychle jsem se ocitla zpátky na tý slabší straně.

a to neobtěžování je ve finále velmi otravné - upejpající se návštěva, táta, co se žinýroval jít na pohotovost, abychom ho tam den na to vezli zničeného vysokánskou horečkou...

a se standartou máš samo recht, tuším, že se vzala ve druhé skleničce vína :)