čtvrtek 28. března 2013

the art of letting go

včera byla škaredá středa a já nemohla usnout. myslela jsem na svůj sen. zatím jsem se identifikovala s egoistickým a netrpělivým vzteklounem, až včera mě napadlo, že v sobě mám i toho druhého. laskavou bytost, která dokáže dát svobodu těm, které miluje. usínala jsem s láskou - ke kočce, která se navzdory medikačním dávkám 3x denně + injekcím 2x týdně poslední dny schovává a nejeví zájem o jídlo ani vodu, neřku-li mazlení. i k tomu, se kterým jsme se měli rádi zatím naposled - a stále ještě k němu cítím silnou ambivalenci.

hned dnes jsem to zúročila, když nová kontrola ukázala rapidní nárůst všech nepěkných hodnot (jen creatinin vzrostl za 3 týdny o 350). poslední pokus, jak černušce pomoci, by představovala 3 denní infuze. možná by jí pomohla vyplavit zlolátky z krve a o pár dní prodloužit živůtek, kterej si už ale moc neužívá. a možná by ji jen nasrala a vyčerpala ještě víc. jsme v poslední etapě společné cesty a tak jsem odmítla. nechci - už z ní necítím chuť do života, jen unavené přání, abychom jí všichni dali pokoj. s vet jsme se dohodly, že jí zkusím dny zpříjemnit jídlem (jakýmkoli, už je to fuk) a menší medikací. a když se nic nezmění, necháme ji jít. už je skoro na čase. nejsem žádná hrdinka, probudila jsem se s úzkostí, v ordinaci brečela a ještě budu :( ale cítím vnitřní přitakání, jako proud, co plyne správným směrem. a ne proti němu.


3 komentáře:

kulida řekl(a)...

Ach jo.
Tohle je nejtezsi faze. Ale delas to dobre. Doprej ji co se da. Myslim na tebe.

Liška řekl(a)...

To jsi dobrá, v přístupu ke kočce.
Já pořád dělala všechno proto, aby kocour neumřel, i kapačky, pořád jsem věřila, eutanázii nechtěla - rozhodnout. Tak nakonec rozhodnul sám. Achjo. Připojuji se ke Kulidě.

e*v řekl(a)...

je mi tě líto, kožichu kočičí.