úterý 2. dubna 2013

a budu s tebou sdílet bolest

hází to hází: chvíli úleva, většinu času tupé prázdno a pak bolest. furt mě překvapuje, jak evidentní až vyzývavá může bejt její absence. když byla poslední dobou tak maličká, do sebe se hroutící planeta před zánikem, skovaná před světem. až teď mi dochází, jak se zmenšoval její akční rádius, kolik tejdnů jsem ji neviděla si s chutí hrát, jak furt ubejvalo jídel, co se jí zamlouvaly a naopak rostlo talířkové bufé v kuchyni, jak jsem se snažila jí namotivovat. dotáhly jsme to tuším na 7 talířků, v sobotu jsem se vytasila s novou paštikou, už jsem ji musela donést za kočičkou do úkrytu. trochu snědla a já zjistila, že ji v duchu prosím, ať už nechce víc, ať to neprotahuje.

bejvala jsem trochu vychýlený dítě, a když jsem ve scifi povídce narazila na sdíleče bolesti, co jí prostě vzali kus na sebe, moc se mi to líbilo: romantika, blízkost, oběť, dar. závěry, kam jsem to timhle stylem dotáhla s lidma, se zabejvám jinde, ale s touhle malou smrtí mi to nepomohlo. čekala jsem celej minulej tejden, podvědomě možná dýl, na její souhlas. čekala znamená ubrečet se do spaní a poslední dny vstávat úzkostí. až bylo poslední ráno a já ji zas vytáhla z úkrytu jak ze šuplíku, nalékovala a zastrčila zpátky. a ovládala se, abych deku nezvedala moc často a neosahávala ji, ve snaze zjistit. protože její názor na život už jsem znala, ale neurčila si termín. a ty její malý zapadlý očička. 


už nebylo, jak bych ti mohla udělat dobře, radost, v pondělí koupený osení jsi radostně okousala, a pak zdlouhavě zvracela a zvracela - aha, některý věci už prostě nepudou, napadlo mě a osení šlo za okno, už ani ty játra ti nejely, pohlazení netěšilo a nebylo jak tě zahřát. chtěla jsem ti dát odpočinout, ale zmizelas tak rychle, že i když věřim na boha a další životy, nechápu, jak je možný takhle úplně zmizet (a nikdo mi taky dosud nezmizel). a že tvou energii u sebe necejtim, doma se necejtim, nevim jak ráno a večer, když neni třeba chystat léky a vařit ty hnusný játra a pozorovat tě, jesi už. doma je to cizí a občas se tu najednou bojim. a leknu se, když hledám v compu pasovku a tam jsi ty - stará fotka z lesklejch, vypasenejch a odtažitejch let.

a je tu kocour se zázračnym jménem a povahou, nově jedináč. když ho drbu na hlavě, vybaví se mi zuby odhalený smrtí a jak jsem ti dala poslední pusu na tvářičku před položením do země a mělas ji stejně chladnou a energeticky prázdnou, jako ty poslední dny. ale to je jen ošklivá chvilka, jinak to vypadá snad slibně. on potřebuje opravdu hodně mazlení. a mně tu po tobě spousta zbyla.

2 komentáře:

kulida řekl(a)...

Plač a piš. Musí to odejít postupně samo. Já se vždycky děsně snažím to překonat a být úplně racionální, ale nikdy to nefunguje, tak jak bych chtěla.

e*v řekl(a)...

chodím drbat kocoury.
není třeba hledat něco racionálního na emocionální ztrátě. každej vztah je jedinečnej, i ke kocourům a kočkám.