pondělí 8. dubna 2013

trvalo 3 dny, než žahouří transformace doputovala do mé snové reality. v ní jsem kočičce naplánovala odchod na příští pátek, ale pak si nebyla jista, zda to není moc za dlouho a zda to dá a co když a tohle támhle, spasilo mě probuzení. je po všem. uf.

občas jsem poctivě smutná, ale většinu času trávím v ukrutně nepříjemném depresivně úzkostném mlžnu. potřebovala bych čas, prostor a klid pro všechno to interní dění. nemám ani jedno, chodím do práce, kde se k nám chovají nehezky a nutnost roboticky fungovat mi dělá v hlavě i srdci bordel.

víkend bez žahury se mi nelíbí :( v sobotu mě ze spánku do probuzení vytáhl pozapomenutý detail jejího uspání. asi že jsem se v pátek večer ulejvala a místo mournování četla knígu. nechci svejm emocim utíkat, ale svářej se ve mně do nečitelnýho chaosu, co mě na hrudi tíží jako závaží a z druhý strany mi skřípe záda.

a sem tam si přisadí vzpomínka. jak byl kdysi Takešák nemocnej a korodoval mu čenich a já se bála o ten její krásnej černej nosík. anebo další z poslední návštěvy veteriny. doktorka mi vysvětluje, že jí dá nejprv uspávací injekci. já úplně automaticky povídám, že to nemá bejt Ketamin, páč je na něj alergická a přestává po něm dejchat a najednou mi to dochází a tu samou větu zahrávám do autu - ale to je teď asi už jedno. stejně úchylnej pocit, jako když jsem si před už skoro 5 lety balila před odchodem z bytu, kde jsme žili léta s Ji. a život, co šel léta nějakym směrem, najednou nabere úplně opačnej trend.



2 komentáře:

Liška řekl(a)...

Prožíváš dost "vydatné" období, to není divu. Kočky jsou tak úchvatné bytosti - pro mě! A jak se vzájemným soužitím s nimi vzájemně ovlivňujeme, to mě nepřestane fascinovat. A taky to, jak se kočky naučí nové věci i v pokročilém věku. Psi asi ne - nevím; usuzuju podle známého rčení o starém psu.

Lovecký Deník řekl(a)...

Mně umřela už tři zvířata, ale dvě z nich, psi, byli spíš rodinní než úplně moji. Ovšem kocour Ruprecht, kterého jsem vytáhla z útulku ve zuboženém stavu, ten byl jen můj. Vykrmovala jsem ho a s láskou o něj pečovala, po čase s ním pravidelně jezdila na veterinu kvůli nemocnému močáku, kde jsem se stejnou láskou platila majlant za každý úkon. Pak můj tehdejší kluk dostal silnou alergii, a protože je zpěvák, nemohl dráždit hada bosou nohou. Ruprechta jsme dali k rodičům, kde šťastně žil necelý rok. Pak ho srazilo auto. Připlazil se domů do pelíšku. Nebyla jsme u toho, ale od našich vím, že měl pod sebou načůráno, když ho našli. Okamžitě s ním jeli k doktoru, který konstatoval, že má přerušenou míchu a už nikdy nebude cítit zadní půlku těla, nebude ovládat vyměšování, nebude chodit.. Doporučil Ruprechta uspat a naši souhlasili. Dodnes prý vidí ten výraz v kocouřích očích, které nechápaly, co se vlastně děje. Tím, že měl poškozenou míchu, necítil žádnou bolest. Věděl, že něco je špatně, ale nebolelo ho nic. O to víc mi drásá srdce představa, když ho uspávali. Co si asi říkal? "Proč to dělají? Co se děje?" .... je to 6 let a bolí to pořád, ale už o mnoho míň. Vytáhla jsem ho nemocného z útulku, vypiplala a dopřála mu pár let šťastného života. Určitě by mi to potvrdil, tomu věřím! Alespoň, že netrpěl.

PS: děkuji za tvou podporu Loveckého Deníku.