pondělí 15. července 2013

letní lesná

představovala si ho jinak, hodně řečnil a do kopce se zadýchával. pár dní ho poslouchala, ale teď už měla dost. štěstí že se blíží ke konci společné cesty. 

pozdě odpoledne dorazili do posledního lesa a po dlouhé době se objevily útěšné, známé duby. poznala, že se začala měnit. strom měl před sebou velký kruh a malý oltář z kamení, kam si z vlasů vytáhla květiny a péra jestřábů a sojek, co jí přes den dopadala pod nohy.

průvodce chystal ohniště, bez hnutí ho pozorovala od oltáře, a jen vnímala, jak se lesná dere na povrch. přinesl dřevo, klekla si k ohni a v následujících hodinách ho opustila jen jednou: ten divoký, nepravidelný oheň ze zlámaných klacků a celých kmenů, postupně prohořívajících napůl a vracených mezi plameny.

odběhla do lesa, co už nad ní převzal vládu, tedy se nebála. už nemyslela na průvodce, co nebyl prověřený, jen ochotný dovést ji nejhlouběji. a když se znovu vrátila myšlenka, zda za své služby nebude chtít víc, než domluvenou odměnu (některé květy jí do vlasů zamotal sám), ucítila na rtech krutý úsměv a v sobě malé zlé přání, jen ať to zkusí. 

dřepla si v habroví, když vstala, zjistila, že si zakrvácela prsty. potok byl daleko, otřela je do suché hlíny. země vsákne všechno. zpátky k ohni, s nelibostí zjistila, že průvodce si zabral nejlepší místo u ohně. bude tedy spát v kruhu pod stromem, možná staré zahrádce, možná na hřbitově. 

nabídl jí maso a chleba, vzala ho od něj rukou od krve a od hlíny, vytáhl nefritovou skleničku s vínem. chutnalo jako všechna léta jejího života dohromady. znovu uspořádala oheň, tma se připlížila blíž. přiložila poslední kmen a rozpustila si vlasy, průvodce řekl něco o vílách, ale neposlouchala ho, vzpomněla si na jedny usměvavé oči a muže, co je nosil, beze smutku, bez nadějí. její cesta je teď její, zítra se rozloučí s průvodcem a začne to doopravdy. jestli za ní někdo vyrazí, jestli ještě potká někoho ze svých přátel je příběh, který teď neovlivní. 

husté větve clonily hvězdy, spala zlehka jako zvíře, co se nebojí, ale má krytá záda a nastražené uši. kruh nebyl hřbitovem, ale lůžkem přesně pro člověka její velikosti. ráno ji u hlavy čekal chleba a máslo a čerstvě stočený med, asi to nebude špatný člověk. teď už mlčeli oba, zabalili a vyšli. v ohništi chladl jemný šedý prach a buk, pod nímž spala jí přišel při pohledu přes rameno nádherný. 

sledoval neviditelné cesty, dokud nenarazili na lesní louku. posekal jsem ji pro tebe. položila mu ruku na rameno a chvíli tak stáli, pak mu zaplatila a jeho úzká záda zmizela mezi stromy. klekla si do sena, je tu, je doma, je zpátky. zvedla oči od svých nohou, teplý vítr jí házel do očí prameny vlasů a vše, co kolem sebe viděla, bylo zelené a zlaté.

Žádné komentáře: