středa 18. září 2013

půlnoc v zahradě dobra a zla

mockrát mě napadlo, že zajímavější než publikované posty jsou ty nenapsané, nebo navždy uložené v draftech. nikdy jsem tu nezmínila, že byl G. ženatý (jazykem diskuzních fór ŽM), ani mé sexuální zneužití. věci, se kterými si nevím rady, nebo se za ně stydím.

nepsala jsem, že měsíc zlobolestí a lékovypatlanosti mi okořenila tvrdost a nekomunikace ze strany spolubydlících. o zmatku, kdy jsem cejtila, že se něco děje, ale v momentálním oslabení to nedokázala dešifrovat. ani i pokusu, kdy jsme usedli, abychom věci probrali a pak se bavili výhradně o kočičích záchodech.

o mé lehkomyslnosti, s níž jsem věřila, že tu můžem fungovat. o nocích, kdy jsem bděla s rukou a jasně cítila ataky agresivní, jedovaté energie. a o chybě, které jsme se dopustili: zaslepení předmětem touhy, tímhle krásnym bytem, kterej přece nabízel dostatečný množství soukromí. o neuposlechnutí intuice - jako další cenný lekci.

když se věci konečně prodraly na povrch, opět divnym a manipulativnim způsobem, sevřela mě velká úzkost. čtyřletá, možná dvanáctiletá, bráno jako povodně, 33-letá, beru-li ji jako whisky. věděla jsem, že nechci zůstávat, setrvávat v těhle energiích, ale. po únavě z práce (paliativní péči o pů), stresu z odchodu z háku, zkouškách ve škole a stěhování + měsíci bolestí (bezpečně třiatřicetiletejch) jsem dřepěla na fyzickym i psychickym dně.

obula jsem se a šla. do kopce, přivolaly si mě břízky, a pak polema a po cestičce, lemující okraj rokle nad srázem (ostružiny mňam). jen já a krajina. druhý den do kopce jinudy, s Fytoterapeutem, krz pradávnej portál větrolamu. půjčil mi klobouk, se kterým jsem byla silnější, u studánky nás pohostili burčákem a o klobouk (sojčí pírko incl.) jsem ho připravila tak mile, že se nemohl bránit. další den znova, s mámou, západním okrajem města a hřbitovem nachystaným desítky let na lidi, kteří nepřijdou. úzkost stále mučivá, nespánek, ale hýbala jsem se. a, stejně jako po pokousání, volala o pomoc a zpátky se vracela podpora.

věci se dějou rychle. za dva dny mi pí dr vysvětlila, že jsem zas najela na starou (miminsko-úzkostnou) mapu a ukázala mi cestu na tu současnou. prvně jsem pocítila trochu sílu, byla okouknout novýho sifu a po 2 hodinách cvičení akorát stihla duhu a rudorůžový nebe. a o pár dní později se v noci vracela domů z místa, kam se dost možná budu stěhovat (a jesi ne, najdu si jiný, intuitivně bezpečný). kozačky z jemný kůže, pod kloboukem rozpuštěný vlasy, svou krásu teď používám trochu jako zbraň (nebo exoskelet?).

svým způsobem jsem ohryzaná na kost, ostrouhaná jak pastelka na tuhu. neměla jsem absolutně představu, kam mě před 5 lety vyšle něžnej hlas Daniela S. (a koukání na brouky a kůru stromů), ani jak bude to nekompromisní hledání cesty náročný. ale jsem to já a i když se občas propadám do úzkostejch příkopů, má silueta, poskakující na spících domech, má poměrně jistej krok. 


nemluvě o procházce mezi hvězdama a polema, co jsem si tuhle po letech dopřála. a šla pevnym krokem, v sobě střed a domov, kterej nemohlo vychýlit vůbec nic. a já konečně cítila, jak se mi budování sebe sama zevnitř směrem ven vyplácí.

1 komentář:

sonicak řekl(a)...

jo o nenapsaných a nepublikovaných postech bych mohla napsat román. nebo aspoň post. pochopitelně nepublikovatelný