středa 30. října 2013

reportáž psaná pod pantoflem

obrat "pod pantoflem života" ve mně zaťal dráp. je tak ilustrativní a vysvětlující: zkoumám ho na aktuální úrovni, smysl dává ale i při pohledu zpátky. všechny ty malé a velké sebe-sabotáže, 2 kroky dopředu a 6 zpátky. snažím se žít svůj život, jsem docela odvážná a troufám si do věcí. ale pořád to jsou ještě výpady zpod bačkory, za které platím úzkostí a okamžitým zpátečnictvím.

přihlásím se do kurzu kreativního psaní (jsem nadšená a na se pyšná), abych plodila DÚ v bolestech těsně před deadline a za svůj text se nepostavila. jedu na Vysočinu pomáhat se sázením sadu (velmi odvážné, neb znám jen to místo, lidi ne), abych se zašila u vatry a 5 hodin strávila rozhovorem s větvemi a ohněm. najdu zajímavou prac-nabídku, na kterou neodpovím (protože je 2 dny stará, nebo jakou jinou píčovinu jsem to vymyslela). z ezoterického pohledu je i ten úraz rafinovanou technikou, jak si zkomplikovat cestu (jsou to 3 měsíce a ještě stále nemasíruju). proto jsem v minulosti 2x začla chodit na kontaktní improvizaci a podvakráte chodit přestala. podpantofláctví se projevuje i v materiálních maličkostech: jím z malého talířku, jen zřídka si dovolím velký; ač mám letiště, spím stále při kraji a většinu postele dávám všanc kocourům.

pod bačkorou je bezpečně, nic se mi tam nestane. nic se tam nestane, nic neudělám, protože neriskuju, nezkouším, přežívám. a, což je ze všeho nejdůležitější: bojím se tam. a protože se (já odvážná) děsím prastarým strachem, že mě někde něco nějak nebude chtít/chválit/oceňovat/zaměstnat/milovat, radějc to nezkouším. a často raději nejdu ven (na oslavu, do hospody, koncert), hlavně když nejsem ve 100% kondici a doma se pod přezůvkou lituju, že mě nikdo nemá rád. no a někdy vyrazím i s bačkorou na hlavě, jsem schoulená, stydím se a proto neviditelná (a pak se lituju, že mě nikdo etc.)

poslední týden zkoumám, který se mi daří reachoutovat a kdy mě přemůže poserství. poslední týden jsem prožila s velmi nepříjemnou bolestí duše (jako když šťouráte ostrým klacíkem v téměř zatvrdlém betonu). už nechci být pod pantoflem (strachem, komplexy, nesebevědomím...)! vyhlížím ven, už bych ráda nějakou práci a, panečku, i nějakého parťáka. ale v okamihu, kdy si tu touhu dovolím a přiznám, zmocní se mě stará hrůza a zařadí zpátečku. a pak jsem zmrzlá, není mi dobře a nedělám nic, neb nic dělat nemůžu. 

(a moje dětský tričko je mi trochu těsný)

4 komentáře:

kulida řekl(a)...

Ajaj, rozumim. Soucitim. A nevim jak z toho ven. Az budes vedet, dej mi prosim vedet.

Dee řekl(a)...

Jé, pod spoustu vět bych se mohla podepsat. Přemýšlím, zda vůbec existuje někdo, kdo není (nikdy) pod pantoflem života...

nioblad řekl(a)...

rezonuje, velmi.

Liška řekl(a)...

Hodně trefný!!

Byla jsem zalezlá včera i dnes a mám omluvenku od těla: radši se trochu roznemohlo a podepsalo mi omluvenku, že němůžu nikam jít.

Dlouhý léta mám pocit, že se do ničeho nepouštím, že "nic nedělám", nic svého aktivně nevymyslím a nerealizuju.

Když se pořádně do minulosti podívám, vidím, že jsem dělala hodně věcí. A i teď dělám, jenže běží s přestávkami a pak to vypadá, že nic nedělám a jen se flákám. A docházím k závěru, že to vůbec není pravda.

Střídání je normální. Všechno ostatní je podezřelý a vede do pekel, říkám si. Střídání aktivity a pasivity, společenskosti a zalezlosti...

Já teda ale když už někam jdu mezi lidi, tak se tam cítím dobře a většinou to rozjedu až až.