pondělí 14. října 2013

zkušenosti

běsnící kot se nechytá holejma rukama (odborná lit. doporučuje masivní kožené rukavice). že se ti s někym čas od času dobře popíjí a máte rádi stejnej niché soundtrack neznamená, že se s nim bude dobře bydlet. poslední měsíce jsem se hodně naučila, byť poněkud nevybíravým způsobem.

nakonec byla nejhorší poslední, třetí lekce. když jsem si olízala ránu (1) a akceptovala další přesun (2), zaútočil na mě rodinnej příslušník. vůbec jsem to nečekala, byla oslabená po předešlém. na rozdíl od posledně jsem se neubránila. bránila jsem se jen trochu, zato však neohroženě :) i když to vyprovokovalo další, mnohem horší agresi, rozhodně své obrany nelituju.

trvalo to 15, 20 minut? příšlušník nenávistně a s hnisavou zlobou rozebral celej muj život. jako omyl, chybu, resp. chybu za chybou (nejhůře v posledních letech), které páchám a které se nedají odpustit. až později mi došlo, že intuitivně útočil na moje nejslabší místo. a pokoušel se zabít všechno, co jsem se naučila za poslední roky, v terapii i mimo ní. vše, co jsem objevila jako bytostně mi vlastní. co mě definuje a kam se snažím směřovat. před lety bych to neustála. nejspíš bych se šla někam oběsit, abych svou povahou, a sérií chyb, kterým říkám sebejistě můj život a moje cesta, přestala obtěžovat/znechucovat mé okolí. z úplně stejných důvodů jsem ostatně promýšlela sebevraždu jako malá. teď už jsem silnější. nezabilo mě to, ale kulhám.

proč jsem hned neodešla? protože jsem, é, držela kocoura, chci říct doufala, že až se uklidní, začneme nějak komunikovat. nestalo se, odešla jsem, třásla se šokem, brečela ve sprše. no. teď už šok nemám, ale jsem z toho smutná. když odečtu úchylnou míru negativních emocích (o kterých jsem ráda, že vím), slyším v tom neoficiální tiskové prohlášení mojí rodiny. se kterou jsem teď naposledy sdílela zklamání, že nevyšlo spolubydlení v městečku (a zapomněla, že domov je místo, kam se nechodí v oslabení). a předtím svoje naděje a pocity a postupy, cesty dovnitř a do džungle atd atd. a měla radost, jak to pobírají a do určité míry se radují se mnou. iluze, kterou mi jistě neposkytovali se zlým úmyslem, ale která byla přeci iluzí. teď vím, co si myslí doopravdy. 

osobní a bytostné věci si budu nechávat pro sebe. z útoku se časem oklepu, as jsem ho potřebovala, abych konečně pochopila, že mám žít svůj život. a přestat se snažit ukázat pokrevním mé úhly pohledu a co jsem se naučila. díky terapii už se nehněvám na staré rodiče/křivdy etc. vzala jsem zodpovědnost za svůj život i jeho stále se měnící podobu. ale as jsem propadla sluníčkovému bludu, že to stačí, aby mě respektovali jako lidskou bytost s vlastní hodnotou i hodnotovým aparátem. a ono se tak nestalo.

nemůžu nevidět paradox téhle situace: právě rodina mi kdysi anihilovala sebevědomí, hranice i schopnost se bránit. pokud mě má někdo rád, musím si od něj nechat všechno líbit, už jsem to tu kdysi psala. a každý ví líp, než já, co je pro mě dobré a co ne, co chci a naopak, co cítím. jaká jsem. a ta stejná rodina se zlobí a napadá mě za to, že si hledám, kdo jsem a skládám se jen z mou zkušeností a intuicí ověřených kousků. že si dovoluju dělat chyby a že si dovoluju si z nich nic nedělat.

sakra, jak to píšu, vůbec to nepůsobí paradoxně. ale píše se mi ztuha, příliš jemná matérie, široký kontext: je to jak vyšívat pletacím drátem. 

pokračuju dál, jinou možnost nemám. dál si budu zkoumat svět a hledat přesně ta místa a lidi, kam patřím. jako když píšu, kreslím, masíruju (nebo se miluju s někým, koho mám ráda) a vím, že jsem právě tam, kde mám být. a dál, každý den a v každičké interakci se budu učit, že mám svou hodnotu, jdu správně a svým pocitům můžu (a musím!) věřit. že jsem jedinou režisérkou a arbitrem mého života a nikdo mě nemá právo odsuzovat, ani mi říkat, jak bych měla žít (a co bych měla a neměla cítit).

a věřit, že vedle prožívání autentických pocitů v reálném čase a bytí v těle, a citové nezávislosti, kterým jsem pěkně naučila v posledních 5-ti letech, dokážu časem i sebevědomě a jasně žádat, expandovat a tvořit. budu se těšit nejen projekty mých blízkých, ale i mými vlastními. a přestanu žít "pod pantoflem života", jak o mě nemile pravdivě řekli kamarádi snivci. z hlediska vývojový psychologie to dělám později, než průměr. ale když to vezmu kolem a kolem a podívám se, z čeho jsem vyšla, nevedu si vůbec špatně. jo a nepochybně občas udělám drobnou chybu, dopustím se nespravedlnosti a občas spáchám zhůvěřilou pitomost, dokonalá nejsem a nikdy nebudu. ale už se před nikým nebudu ospravedlňovat za svůj život, potřeby a vůbec.

uvidím, jestli v rámci všeho toho trabaja najdu muže. kamaráda, se kterým budu moci vést patřičně nenormální vztah a založit naši vlastní rodinu. btw, nedávno mi došlo, že kdybych se ještě někdy vdávala, už se dokážu vzdát rodného příjmení; pokud by to tedy byla sdostatek pěkná náhrada :) ale jsem si stále jista, že plán nejdřív si pořešit vlastní věci a pak si můžu někoho malýho a bezmocnýho uvázat na krk, byl správnej. a stojí mi i za to případný riziko jalovosti.

2 komentáře:

Liška řekl(a)...

"příšlušník nenávistně a s hnisavou zlobou rozebral celej muj život. jako omyl, chybu, resp. chybu za chybou (nejhůře v posledních letech), které páchám a které se nedají odpustit. až později mi došlo, že intuitivně útočil na moje nejslabší místo"

- tak to je vidět, že šlo o něj, a ne o tebe,rep. ať řekl o tobě, co chtěl, nevypovídá to o tobě, protože to bylo evidentně hodně přiživeno nějakýma dalšíma emocema, co jsou jeho, ne tvoje.

Z tvého popisu to vypadá, že tě hodnotil - a to dokonce nevybíravě. No a to právě mi nějak říká, že to není o tobě, ale o něm. Vsadím se, že je osamělej v tom, co říká - totiž že jiní lidi, co tě znají, by s tím nesouhlasili.

Je to jen jeden kec jednoho člověka,kterej plně neví, co dělá.

- - -
A to celý, co jsem tady napsala, je přesně to, co jsem zažila před 10 dny i já! Není to nikde vyčtený. Prostě mi ten tvůj popis dost seděl na popis toho, co se stalo mě - co mně řekla jedna moje kolegyně. Chovala jsem se klidně, když mi to říkala.

Ale potom mě to dostalo do vrtule, taky jsem brečela a ještě zuřila.

A protže jsem to řekla několika jiným kolegům, zjevily se i jejich reakce: Ukázalo se, že názor té první osoby je ojedinělý a že ostatní (ti, co se to dověděli) mě podporují. Důvěřují mně.

Takže do bot si nasrala ona a ten tvůj rod.příslušník.
Takhle druhýmu hodnotit život - ještě ke všemu vlastně zdálky - to moc s realitou ani objektivními věcmi společnýho nemá.

salix řekl(a)...

liško, děkuju za podněty. tvůj příběh pozorně sleduju, byť jsem nekomentovala. přijde mi, že dráždíš okolí (slabší kusy) svou vnitřní silou a tím, že si troufáš dělat věci, které by si na tvém místě nelajsli. z velké nejistoty pak sahají k dětinské argumentaci o profesionalitě etc. úplně mě překvapilo, že se to děje mezi terapeuty.

stejně jako když jsem kdysi zjistila, že hudebníci, provozující klasickou hudbu, nejsou ušlechtilé bytosti, prosté nízkých sklonů a vášní :)

a ad to hodnocení, resp. odsouzení života druhého - furt nechápu, jak to vůbec může někdo udělat. i když pominu, že od příslušníka nepřišla kol mého úrazu žádná podpora, zájem ani pomoc, stejně si furt rovnám v hlavě, že mého oslabení využil takhle.

no, aspoň vím, že příště už nikoho hodnotit můj život nenechám.