pátek 15. listopadu 2013

díkůvzdání

(rychle, než mě načuří PMS)

jsem ráda, že jsem ráda. ruka funguje, dnes jsem udělala 3 pozdravy slunce, první po více než čtvrt roce. pozice kobry ještě kulhá, ale ruka už mě unese. začínám masírovat. otrkávám se v kurzu a začínám si ho užívat. pruhatci se těší dobrému zdraví, psychoušek je čím dál mazlivější. v zrcadle vidím nazrzlé vlasy a hnědé oči, vlastně vypadám tak, jak jsem si jako malá přála. doma mám  zázemí a blízké. nově i pračku a psací stolek, na které jsem si, stejně jako na školu, nájem a každodenní kočičí dávky, vydělala. dokážu se o sebe postarat.

 můj život není nikdy nuda, ale teď se těším z klidné chvíle, taková příběhová podesta. dochází mi, že za poslední single rok jsem udělala tu nejpodstatnější práci. právě tu, kvůli které jsem kdysi opustila manželství - a kterou bych nejspíš nedokázala realizovat ve vztahu. dospívání. velkou radost mám z posledních objevů - zejména konceptu podpantofle. pojmenování mi pomohlo můj problém uchopit, záměrně a zatím jemně se konfrontuju se stydlivostí, touhou nebýt vidět, strachem z chyb. možná se časem propracuju i k té improvizaci, možná se na ni budu dál jen chodit koukat. 

ze všech míst, na kterých jsem byla, si nosím něco s sebou. nekonečnou opuštěnost malé bulharské fenky: říkali jsme jí Ríša, nikdy na sebe nenechala sáhnout a tolik jí to slušelo mezi horskejma kytkama. pohádkovej půvab kašmírskýho lesa, záhrobní skuhrání indickejch dětiček. oči obětí kambodžského S-21, na které si vzpomenu vždycky, když je nejhůř a říkám si já můžu můžu můžu cokoli. (zatímco oni jsou mrtví a masově pohřbení bez rituálů, ve které věřili). pralesní déšt a nevybíravou chuť ekvádorské čokolády, která dokáže s jistým časovým odstupem nabýt nepěkně hořké chuti.

týdny zkroucené kolem packy mi ultimátně napařily čas. čas přemýšlet, opouštět a objevovat. daly mi 3 nová, velká rozhodnutí. není to mapa, ale představa o cíli. kudy půjdu, musím ještě zjistit, ale už vím, kam směřuju a co chci. děkuji bohům, že se na své cestě stále zbavuju předsudků, a mám tak mnohem širší pole působnosti a svobody (i když mi jich ještě hafo zbejvá). děkuju rodinné divokosti a vitalitě, s níž se ze všeho vylížu. a děkuju tý holce, co si před deseti lety neuměla představit, že by šly měsíční fáze v Praze sledovat jinak, nežli pomocí papírového či elektronického kalendáře. děkuju ti. díky tobě jsem teď tady a naše cesta samo pokračuje pořád pryč. dorůstám.

Žádné komentáře: