úterý 17. prosince 2013

z milosti

potkala jsem příslušníka. poprvé od večera, kdy mi bez důvodu (a v opilosti samo) nenávistně vyčetl celý můj život jako řetězec neodpustitelných omylů. setkání nikam nevedlo. opakoval výrazy "zlá chvilka", "bylas ve špatnou chvíli na špatnym místě", "nic to neznamenalo" a "nejhorší na tom je, že jsem ze sebe udělal debila". opakoval promiň (což je na naše rodinné poměry nadstandard), aniž jsem z něj cítila lítost, nebo lásku. mluvil o tom, jak se naše světy nepotkávaj, jak jsme jiní, jak nesouhlasí nebo nechápe, co dělám, ale ví, že je mu do toho hovno. alibisticky a posersky odmítl nepěkný pohled do svého vnitř jako invalidní a náhodný.

vyjádřila jsem svou frustraci z nulového výstupu. jestliže ty odporné věci, co mi říkal (a co dávaly v kontextu našeho vztahu jistý smysl) vzešly z ničeho, jak řekl, nemůžu/nemůžeme si z nich nic vzít. ani se posunout dál. on neuznává analytický přístup, já neuznávám jeho betonářský (zavřem to, zapomenem). opět se snažil se mnou manipulovat, když jsem to (díky mým novým skills!) poznala a řekla, samolibě přitakal, že manipulovat umí. oháněl se floskulemi že se raději dívá do budoucna než by se hrabal v minulosti a svůj jízlivý úsměv vysvětlit tím, že je raději veselý a usměvavý, než smutný. svíjel se, neb tam nešlo pít ni kouřit a chtěl co nejdřív vypadnout. vypila jsem čaj, vypil čaj, rozešli jsme se. udělat to podle něj, jdem se spolu opít. udělat to podle mě, otevřeli jsme stoku, z níž jeho agrese  vzešla a mohli jsme zkusit opravdu komunikovat. 

cítím zvláštní mix neuspokojení, dospělého vědomí jisté kompromisnosti života a svobodu. kouzlo je zlomeno, příslušník už nade mnou nemá žádnou moc. časem uvidím, jestli s ním budu, nebo nebudu chtít žít nějaký vztah.


Žádné komentáře: