pondělí 27. ledna 2014

na konci všech ostatních snů mě pošlou přivézt dovnitř paraplegického Pavla. venku ho ale nenajdu, zato tam na nosítkách leží zdravotní sestra bez rukou, v lehlé sestřičkovské zástěrce, promrzlá a snad i trochu zasněžená.

vemu nosítka u jejích nohou a vyrazím do nemocnice, ale místo schodů je tam najednou prudkej kopec. nosítka se prodlouží, nesu sestřičku jak transparent na demonstraci, ale kopec je čím dál strmější, držím se drnů na zvochlovaném povrchu sjezdovky, než uvidím nějaké lidi a požádám je o pomoc.

tuhle zimu není ouvej mi, ale lidem kolem. učím se pomoci, aniž by mě to strhlo. aniž bych zabloudila od sebe sama. že jsem se ztratila už poznám, ze zmatenýho, matnýho pocitu, trochu v mlze a trochu ve vatě. ale poznám to vždy ex post, ještě neregistruju moment překročení bludnýho kořene. kdy se to přesně ve chvílích soucítění, podpory, sdílení bolesti, vymkne. kdy se ocitnu ve stejnym citovym zmatku jako ti, kterým pomáhám. při masírování to mám ošetřené dobře: uzemnění, stanovení hranic, navázání a ukončení kontaktu. ještě si to potřebuju osvojit v realitě. 


Žádné komentáře: