čtvrtek 2. ledna 2014

Novoroční

Jemu se krátce podívám do stále ještě rozšířených očí; nemám tucha, že se něco děje. Ale není v nich nic, co by mě zajímalo, žádný prostor, kde bychom se mohli potkat. Jdu dál, na dvorečku se vítám malou hostovskou pusinkou s ní. 
- Jak se máš?
Nemluví, chňapne mě za ruku, zavře za námi dveře prázdného pokoje s postelí očesanou na rošt. Rozbrečí se, úplně. Stojíme a jak je normálně vysoká, najednou mám pocit, že se mi vejde celá do náruče.

- Copak se děje, co se stalo, copak se ti stalo?
Podruhé v krátké době mi srdce ždímou ledový prsty děsu. Uchopím ji za paže a hledám v mokré tváři odpověď, než mi dojde, že má čas. Znovu objetí, znovu ji tu držím. A pak ji držím dál, když už mluví, když se mě ptá. Jsem tu s ní a pro ni, klidná, podpůrná. 

I teď, zpátky v P., když šok pominul (byť se stále třesu) a obrečela jsem zlo, které si můžu poměrně živě představit, protože jsem ho, byť v homeopatické dávce zakusila na vlastní kožich. Obrečela facku, která čeká jednoho starého pána a paní. A kluka co letos stačil skoro usnout, než přišel Ježíšek, protože do 8-mi večer ještě moc nevydrží. I teď tu pro ni jsem, a budu. Nejen proto, že když se před lety v mém životě objevila, bylo to jako nový okýnko ve vězeňský zdi. 

Protože láska znamená, že si pomáháme. Dokud tady jsme, dokud nezestárnem a neumřeme.

1 komentář:

kulida řekl(a)...

Jezis ty ses desne krypticka! :) Ale chapu, ze ne vsechno je pro vsechny. Je skvely, ze tu pro ni jsi. Podpora je potreba.