úterý 11. února 2014

musela jsem odejít

málem se mi ten smutek podařilo přejít. zaspat. a přece jsem ho v sobě nosila celý den s jistou něhou (jako matka plod, kočka koťata) a setkala se s ním pozdě v noci, žádné noci nejsou takové jako únorové.

když nám bylo 15, nakreslila spolužačka svou babičku. několik tahů tužkou, prázdně visící prsa, obří boule kolenou na vyzáblých hůlkách. smály jsme se, ale divně; lekla se a obrázek začárala, byl moc. taky jsem si jednou vyfotila, co jsem neměla (aby to nebylo tak hrozný) a nakreslila to, co jsem měla zapomenout. ten obrázek furt mám.
 
v každé mé kočce vidím rysy prvního kocoura, v očích každého muže ty první (a proto jsem léta nebyla sto vidět oči jiné barvy, než modré).

tak moc jsem se snažila, odjakživa a o život, ale rozehřát jsem je nedokázala. nic jsem nespasila, nezachránila. jako zázrakem se mi povedlo zachránit kousek sebe, pronést ho vrátnicí v ten nepravděpodobný moment, kdy se zrovna nikdo nedíval. kousek mého života, velký tak na lžičku. aktivní kvásek co si pamatoval, jaké to bylo když jsem byla malá, pak přežíval v dutině z mrtvého dřeva. v hlušině těla, které si nepamatuje. ještě stále se divím, že jediná lžička může způsobit obrůstání.

ožívání druhdy mrtvé tkáně bolí. jsou věci, co jsem nestihla a nestihnu. leccos, co je druhým přirozené a snadné, už nikdy nedokážu. probouzení znamená ohledat škody. spočítat ztráty a napořád se rozloučit s nadějí, že věci mohly být jinak. a oplakat to. odstranit nekrózu a hezky se starat o jizvy, aby byly růžové, pružné. aby mě co nejméně omezovaly v pohybu, když uvážíme, že vždycky budou.

mám dobré smysly. slyším i malé poškození porcelánu či skla. prasklina ještě nemusí být znát, ale šálek už nezní celistvě. i my praskáme v místech nepůvodního svaru, sekundárně zhojených ran. 

jsem odvážná, ale když se ve mně zima rozpouští do podzemních jezer, chci úplně to samé, co ostatní. aby mě měl někdo rád. ne jako drancování a natažená ruka. ne jako pocit viny - škrtící obojek vždy o dírku těsnější když neudělám, co chceš ty, neřeknu, co chceš slyšet. chci být já, ber nebo ne. raději hladová vlčice, než utýraná fena v kotci.

(večer četla spisovatelka 20, či 30 min z knížky, co jí brzo vyjde. pokaždé, když narazila na závorku, upažila ruce do pravých úhlů. ulevilo se mi velmi, že nejsem sama, kdo se vzdává závorkám s takovou ochotou.)

v holčičce, které je akorát 9, ale stejně tvrdošíjně naskládá své dlouhé končetiny a tělo do mé náruče (aspoň na chvilku jako miminko), vidím potřeby. tolik potřeb, sebevědomí, smutků a obav, touhy po kráse a klidu, snahy být dospělejší, uznávaná (snahy být malá a bez zodpovědností). tolik radosti, divokosti a tolik skrupulí, tolik asertivity. myslím na jiné dítě, tu, co si raději skoro nic nepřála. co se tak strašně snažila, že se vzdala všeho, úplně všeho co měla. a stejně (jí) to nebylo nic platné. neuspěla. 

akorát dokázala propašovat kousek něčeho, co nevěděla, že má, a jen tak jí to mohlo zbýt. sněhová vločka navěky otisklá do bělostného kamínku? pchá, něčeho mnohem lepšího! přes vrátnici ji nedostala odpolední chrupka hlídače, ani jeho prostatická uro-urgence. vrátný měl bedlivý zrak. co ho zmátlo, byl její pohled. smělý a důvěřivý zároveň, jako by neměla nic k proclení. vezete nějaké špinavé prádlo? nikoli. odpověděla zlehka jakoby to, z čeho utíká, nebylo celý na hovno.

Žádné komentáře: