pátek 28. února 2014

v očekávání

fakta 
 
zkoušky jsem udělala, samozřejmě, a tenhle týden dokončila i nástavbu dalších 2 masáží. zítra druhá cesta do rehabilitačního ústavu, kontaktu s jinými realitami, než jsou ty kolem mě.

naše rodina se rozprskla. nebo spíš složila jak papírový domek na americkém jihu. příslušníkův input vyvolal další akce a reakce, vesměs neblogovatelné. nejsem s nimi v kontaktu, nejdéle ve svém životě. vyčkávám, kam změny povedou, nakolik odolné se ukážou být obranné struktury. nemám výčitky a nemám ambice kohokoli měnit. už víc než týden mě nevzbudily zuby, podvědomým vztekem zaťaté do drátu rovnátek. švagrové je lépe, než dřív; prokukuje. 

pocity

čas jakoby vedl jen dopředu. minulost stará jen pár týdnů je nekonečně daleko. a nabírá to slušnou rychlost. je to napřímo, je to tvrdé. rukou zcela nahou, tedy bez rukavičky, mě vedou k nezávislosti na vnějším souhlasu, komentářích, pozornosti a rozhřešení. a vždy, když se zkusím ze zvyku či strachu (to většinou) přeci jenom chytit, zůstane mi v ruce zdánlivá záchrana jako kus červivého dřeva. zdroj opravdu důležitých informací je uvnitř. cítím život intenzivně jako v roce 2008. těším se.


jo a holka

všichni lidé na jejích fotkách jsou neuvěřitelně živí. krásně se dívá, krásně vidí a píše dtto:

“For a sudden period of four years, in my teens, I lived in Europe. Exiled from my life at home, and discovering the meaning of freedom, I took advantage of the cheapest student Eurail train program, and went wild, exploring every country I could get to on a meager dime. An awkward kid in foreign places, I did this alone, with headphones, a notebook, and little else. The motion of the trains, the process of escaping, perpetually, the solitude - it became like a drug. I went to every country in Western Europe that I had time to get to, scribbling in my 99 cent composition books, the music in my headphones a soundtrack to a real life movie of motion.         

Seven years after returning home, I was comfortable; domesticated, in love, I owned a car and a dog, I had a beautiful house, and I didn’t recognize myself. I was homesick for the loneliness of my youth. It was as if everything good I had ever created came from solitude, distress, restless boredom... and the blurred windows of a train. Taking nothing but fifty rolls of film and an empty notebook, I embarked on my personal Great Escape. Chasing nothing in particular, save that solitude, I drifted through six countries by rail, writing and photographing whatever compelled me, for six weeks.        

In the end, I found my loneliness, I kissed it, and I let it go - a rare instance of finding exactly what you’re looking for. These are the images I created on my vision quest, 2009.”

via tenhle pán

Žádné komentáře: